Už mi zase lezou oči z důlků. Je to všude. Pro handicapované a seniory, pro důchodce a lidi s postižením, pro držitele průkazu ZTP a ZTP/P a lidi nad 65 let. Město bez bariér pro nemocné a důchodce, postaráme se o staré a bezmocné… Ke všemu sem tam někdo přispěchá se storkou, že moje fyzické trable naprosto chápe, jeho dvaaosmdesátiletá teta má totiž taky trvalé potíže se zády. Následuje významná pauza a pár slov o tom,

Skroluju jak šílená.  Za každou větou je mezera, asi abych se stihla zamyslet, a smajlíci, aby to nepůsobilo filozoficky. I tak je poslání zjevný: ukázat druhým, že máme život pevně v rukách a užíváme si ho. Umíme čelit korporaci, šéfovi, rozcapeným klientům, nudný práci a makáme na seberozvoji, heč! Tak určitě. Všechny ty storky jsou si podobný jak vejce vejci a jsou boží. Aktéři v nich píšou o úplně obyčejných věcech, jako by

Vyhazuju baterky a zdechlou nabíječku a hele ho! Na kontíku je jeho fotka, že prej za kilo odpadu půjde kačka jistý organizaci. Sice to už dávno není aktuální, ale podobizna mu na heavy metalu zůstala. Střih. V jednom článku poměrně rozšířeného média si slečna s pohnutým osudem posteskne, že nemá na novou elektroniku. Vzedme se vlna solidarity, lid pozotvírá šuplata a krabice ve sklepě a pošle k novému užití kousky, co mu

„Vy máte obrnu?“ Zjevně ho to rozrušilo. „A to vás to lízlo tak málo?“ Ehe. Jsme si kvit. Teď rozrušil on mě.  Jenže kopnout ho nezvládnu, a když pustím žertovně slinu, tak si přitížím. Takže sedím, mlčím a čumím.  „Vy pracujete?“ Ježišmarjá, to se nesmí? „Mmm,“ zavzpomínám na Crash Test Dummies, ale hudební znalost by mi mohla uškodit taky, tak to utnu hned v zárodku. Beztak mi není

Po zádech mi tečou čůrky potu, zas nevím, kudy kam.  „Musíš do dvojky.“ To se u rozcestníku, kde je -2,-1, 0 a 1 řekne snadno, ale hůř udělá. Ve sklepě asi nečeká, ale vím já? „Který dvojky?“ zeptám se co nejsebevědomějším tónem. „Do druhýho patra, to je to po jedničce.“  „Tady to jedničkou končí.“ Na chvilku se odmlčel. Možná hrajem únikovku a já to nepochopila. „Hele, tady je cedule

Na šikmých prudkých schodech jsem se pro sichr drapla zábradlí oběma rukama. Jít takhle bokem je všechno, jen ne přehlédnutelný. Stáli dole v hloučku, povídali si, oči přilepený na moje nohy, hlavně nenápadně. Koukali, i když jsem se narovnala. Možná přemejšleli, kdo vyhrál. To by mě taky zajímalo, protože stehno mě pálilo až kdovíkam a ruka teprve přicházela k sobě. Nejsem prostě stavěná na sesuv tímhle způsobem. „Co je,

„Kam se tak ženeš?“ zeptá se mě.  „Nikam, jen mi to právě jde.“ Honem, než ten pocit zmizí. „Fakt?“ přidá do kroku a začne si mě poťouchle prohlížet. „Kde?“ No právě. Vidět to není. Teda je, ale obráceně, což fakt nechcete, jenže obrně je estetika šumák. Takže když se mi bude chodit a hejbat líp, dost pravděpodobně přitom budu vypadat hůř. Jako při tom hovoru. Budu víc napnutá,

Viděla jsem ho přicházet, na zastávce jsme se dali do řeči. „Pojeď jako průvodce, nic nemusíš.“ Viditelně ztuhnul. „Ne, to je hloupý.“ „Pro koho? Sim tě, tvař se důstojně a je to. Když ta možnost je…“ Řidiči to bylo úplně šumák, ale on v klidu nebyl. Sice neprotestoval, ale jakmile jsme se usadili, až moc hlasitě zjišťoval, co mi má podržet a s čím potřebuju pomoct. Když jsem se

Slunce pálí, asfalt se málem vlní pod nohama. Zapíchnu se u zábradlí a čekám na tramvaj. Ta přijela, akorát jako druhá.  Hm, takže nepojedu nikam. Sleduju, jak lidi překotně dobíhaj a mávám na řidiče. Ten mi zamává zpátky a profrčí, aniž by na zastávce aspoň přibrzdil. Když nemám na to nachodit na ostrůvku metry a dojít až k dalším vozům v řadě, mám smůlu. A když chce někdo nevidět, jak se za chůze

Dveře výtahu se otevřely a my na sebe koukaly zblízka. Tekly ze mě čůrky vody. Oblečení se mi lepilo na tělo, hotová funky reklama na kokosovej sprchovej gel. „Ježišikriste!“ vyjádřila paní u dveří svou averzi ke kokosu. „To se vsákne,“ chtěla jsem říct. Ale neřekla. Místo toho jsem se usmála, vystoupila z kabiny i z loužičky a prokapala se k východu z budovy. Tam jsem narazila na hlouček lidí.  Choulili se, tvářili tragicky