V perplex světě existuje věta, se kterou by se mělo začít šetřit. Tahle nesmrtelná hláška funguje jako okena ve filmu Moje tlustá řecká svatba. Tedy na všechno. A zní: „Musíš se snažit.

Padla jsem jí k nohám. Doslova.  Automaticky jsem hlesla „promiňte!“. Jsem totiž dobře vychovaná i v letu. Nohy se zastavily. Ty její.  Koukala jsem jí zblízka na dekor bot a rozdejchávala bolest, protože řvát mi přišlo přes čáru. To, že mám na kolenou čerstvý rány z jinýho pádu, nemohl nikdo vědět a já chtěla, aby to tak zůstalo.  Ovšem tolik soukromí jsem opravdu nečekala. Nohy, co byly svědkem pádu, mě s klidem

Spanilá jízda nesmyslnými hláškami spojenými s časem lidí s handicapem pokračuje. Oč obyčejnější věty to jsou, o to větší rána na solar. Vím, že argumentovat zdravotním stavem je vošajstlich, ale spoléhat se na empatii, zkušenost nebo aspoň představivost zjevně nestačí.

Nepřestává mě fascinovat, kolik nesmyslů koluje kolem času lidí s handicapem. Náš čas nemá žádnou hodnotu, protože se nepočítá s tím, že vůbec něco děláme a že máme životy podobně nadité jako vy. Proč nepřijdeš jindy? Z úplně stejného důvodu jako vy. Když nás potkáte v krámě, u doktora, v tramvaji nebo v knihovně, jsme tam proto, že tam být potřebujeme, chceme nebo máme, ne proto, že nám statný ošetřovatel určil na středu ráno

Všimněte se, jak moc nabobtnal na významu čas. Stihnout co nejvíc a být imrvére ve smyku je neskonale in, stejně jako honit resty na nemocenské, ošetřovačce a o víkendu. Jsme produktivní, nepostradatelní, máme práce, funkce a hafo projektů, jinak by to kleklo. Zachraňujeme firmu, domácnost a zeměkouli tím, že věčně něco nebo někoho organizujeme. A navrch zobem, popíjíme, přejídáme se a nespíme, protože si nedokážeme říct dost. Dost. Ne fakt, já už

Představte si, že patříte někam, kde nestačí, jací jste. Víte, že máte potíže, vidíte je, cítíte je, zažíváte je, ale nemůžete se k nim postavit tak, jak je potřeba. Ne proto, že stát nezvládnete, ale proto, že na vás nedojde, nepočítá se s vámi. Jste tak trochu divní. Dospělí, ale s dopomocí a okolnostmi, které si běžně spojujeme se starými lidmi nebo s dětmi. V produktivním věku, ale leckdy doma a bez

Už mi zase lezou oči z důlků. Je to všude. Pro handicapované a seniory, pro důchodce a lidi s postižením, pro držitele průkazu ZTP a ZTP/P a lidi nad 65 let. Město bez bariér pro nemocné a důchodce, postaráme se o staré a bezmocné… Ke všemu sem tam někdo přispěchá se storkou, že moje fyzické trable naprosto chápe, jeho dvaaosmdesátiletá teta má totiž taky trvalé potíže se zády. Následuje významná pauza a pár slov o tom,

Skroluju jak šílená.  Za každou větou je mezera, asi abych se stihla zamyslet, a smajlíci, aby to nepůsobilo filozoficky. I tak je poslání zjevný: ukázat druhým, že máme život pevně v rukách a užíváme si ho. Umíme čelit korporaci, šéfovi, rozcapeným klientům, nudný práci a makáme na seberozvoji, heč! Tak určitě. Všechny ty storky jsou si podobný jak vejce vejci a jsou boží. Aktéři v nich píšou o úplně obyčejných věcech, jako by

Vyhazuju baterky a zdechlou nabíječku a hele ho! Na kontíku je jeho fotka, že prej za kilo odpadu půjde kačka jistý organizaci. Sice to už dávno není aktuální, ale podobizna mu na heavy metalu zůstala. Střih. V jednom článku poměrně rozšířeného média si slečna s pohnutým osudem posteskne, že nemá na novou elektroniku. Vzedme se vlna solidarity, lid pozotvírá šuplata a krabice ve sklepě a pošle k novému užití kousky, co mu

„Vy máte obrnu?“ Zjevně ho to rozrušilo. „A to vás to lízlo tak málo?“ Ehe. Jsme si kvit. Teď rozrušil on mě.  Jenže kopnout ho nezvládnu, a když pustím žertovně slinu, tak si přitížím. Takže sedím, mlčím a čumím.  „Vy pracujete?“ Ježišmarjá, to se nesmí? „Mmm,“ zavzpomínám na Crash Test Dummies, ale hudební znalost by mi mohla uškodit taky, tak to utnu hned v zárodku. Beztak mi není