Jsou to necelé tři týdny, co jsem si slavnostně dala novoroční předsevzetí. Začala jsem pořízením nového diáře, pokračovala utužením návyku pravidelně obědvat a skončila u učení se nizozemštiny a angličtiny a pravidelného pohybu. Že to zní až moc idylicky? Zní. Rozhodla jsem se zkrátka, že se svým životem pohnu a bůhví, jak dlouho mi to vydrží. Přitom pravidelný pohyb byl pro mě vždy největší výzvou a oříškem na cestě za zdravým

A zase to uteklo. Ostatně jako veškerý čas během dospělosti: Vánoce, svátky, volno jsou za námi a my se opět vracíme do každodenní rutiny. Nový rok je přitom předěl, v kterém si většina z nás dává různá předsevzetí. Ani já letos s novoroční houževnatostí nezahálím. Nutno podotknout, že nerealistická očekávání a velké cíle, s nimiž se novoroční předsevzetí často pojí, mám v povaze a jsou to přesně ty vzorce myšlení, před kterými psychologové

Letošní Vánoce budou pro mě osobně jiné – a to nejen podruhé kvůli covidu. Strávím je sice obklopena milující rodinou, ale jeden důležitý člověk mi tam bude chybět – moje mamka, která tento rok zemřela. Ačkoliv dárky, které dostanu, jsem přestala řešit už několik let zpátky, musím říct, že mamka mě znala a vždycky se mi trefila do vkusu, což bylo příjemné a také nejednou zdrojem překvapivých a vtipných