Pootočím ho vpravo, vlevo, navrch si rejpnu. Nic. Drží jak přibitej. Tyčovej mixér je obyčejně dost univerzální a skladnej pomocník, ale ne ve chvíli, kdy se k němu přicucne víčko sekáčku a nechce se ho pustit.   Ukecávám ho, prosím, vzývám. Nic. Třeba je to zkouška inteligence a trpělivosti.  Css, mě nedostaneš! Beru si ho na klín a zkouším otáčet, tlačit, tahat, bouchat, klepat, chrastit. Dojde i na nůžky a šroubovák ve slabinách

Jak podle vás vypadá taková ponovoroční sonda mezi řádky a plány? Co takhle: Předobraz: Ve všech filmech je spisovatelka někdo, kdo doma hopká v pohodlném oblečení, popíjí z obřího hrnku kafe a s nohama křížem sází do počítače jednu myšlenku za druhou. Je spokojeně zadumaná, tvůrčí, klidná a přirozeně hezká. Zároveň má pro stavy nouze kámoše ajťáka, kamarádku přes hadry a známého přes jídlo. Nikdo jí v době psaní nevolá, nepíše, sousedi neřvou,

Vybírám si diář na příští rok. Jenže to není jen tak… Když vyřadím všechny, co jsou větší než A4 a tlustší než Ottův slovník naučnej, zbude ještě pořád hafo nedefinovatelných a neskladných tvarů, kterými mám zřejmě demonstrovat svůj nekonvenční přístup k životu. Klidně budu originální, ale potřebuju, aby se mi diář vešel do kapsy nebo do batohu. Nehodlám mu shánět jeho vlastní šatník, nábytek nebo extra jízdenku. Do diáře

Jsou texty, co se píšou samy, a pak ty druhý.  Ehm, tak tohle je ten druhý. Máme prosinec, ani ne za dva týdny jsou tu Vánoce, tak by se nabízelo napsat něco… no, něco! Jako že láska, zklidnění, hloubka a podstata existence, ukončení starého, vykročení do nového. Tak to nemůžu sloužit. Chtěla bych. Jenže s ukončováním mám léta problém, a co teprv s kráčením někam. Ne kvůli závislosti, ale protože