Mám to prej dobrý, protože na diagnózu odmalička jsem už přece zvyklá. Chápu, že se handicap od narození může lidem po úrazu nebo po nemoci s vážnými následky jevit jako menší rána, dokonce jsem si to sama kdysi myslela. Ale nic není dál od pravdy. Kdybych mohla změnit jedinou věc, vymazala bych ze světa porovnávání. Když je na tom někdo špatně, neznamená to, že je na tom někdo
Každý máme ze základní školy nějaké vzpomínky, ať už veselé, nebo smutné, vtipné, či trapné. Byla to doba, kdy jsme dospívali a mohli jsme se cítit pod tlakem, frustrovaně, zmateně. Mým permanentním pocitem byl tlak z okolí rodiny (i kvůli rozvodu rodičů), emoční zátěž a zmatenost. Měla jsem pocit, že moje vnitřní já je hluboko zakopané pod zemí a já se potácím mimo své tělo. Na základku jsem chodila do Jedličkova
Poslední dobou si v životě připadám jako součástka. Když mě někdo potřebuje, vytáhne mě, přeleští a použije. A já neprotestuju, protože pomoc a vytváření harmonie miluju a jsem v tom dobrá. Tak dobrá, až jsem téměř neviditelná. Hele, jako dieta dobrý, ale k životu to není. Velká část hovorů začíná něčím jako mám problém, tak jsem si na tebe vzpomněl nebo potřebuju někoho, kdo to zvládne, a ty tyhle věci umíš. Trvalo mi
Pomáhat se dá různě. Pohlazením, vyslechnutím, úsměvem, laskavostí… Od minulého týdne mi někteří pomáhají i finančně. Proč, jak a kde? Moje kamarádka Pavla dala dohromady sbírku na mou podporu. Zahrnuje financování rehabilitací, psychoterapie, léků, podpůrných cvičení (a dalších potřebných věcí a aktivit). Pavlo, moc děkuji! Sbírku najdete na tomto odkazu. Děkuji i všem, kteří přispěli/přispějí a podpořili/podpoří mou sbírku. Je pravda, že můj život s handicapem je finančně náročnější. Věřím, že díky pomoci
Dospělý život, dospělost. Téma, o kterém píšu často, protože se mě osobně a aktuálně týká. O to více s odchodem mé mamky, od něhož uplynuly už neuvěřitelné dva měsíce, ačkoliv mám pocit, že jsem prožila minimálně jeden celý rok. Najednou jsem vržena do víru praktických záležitostí ještě více, než tomu bylo dosud. Někde jsem četla, že rozmezí věku mezi dvacítkou a třicítkou je jedno z nejnáročnějších období – na člověka je
Nikdy dříve mě nenapadlo, kolik je druhů loučení. Je jich tolik! Nemusí mít pouze smutný nádech. Ovšem právě takových se velmi obáváme. Tak moc, že tím strachem možná vytěsňujeme i ta příjemná z nich. S někým či s něčím se loučíme po celý život. Během dne, řekneme si prosté ahoj zítra, po telefonu, dáváme si na shledanou v práci, obchodě, na úřadě… Loučíme se s určitou životní etapou, končícím dnem, s ročními obdobími, s láskami. Smutníme při odjezdu z povedené
V minulém sloupku jsem si vzala na paškál otázky kolem práce a přístup k zaměstnávání lidí s postižením vůbec. Dneska to ještě trošku rozvedu. Diagnózu mám odmalička a je na mně vidět. Pořád je tu zoufale moc lidí, co si myslí, že když nemáte rovnováhu, sami nejste rovnovážní. Nestojíte na vlastních nohách, nepotřebujete žít běžný život a hlavně vám to zrovna moc nemyslí. Přece se o vás někdo stará, berete od státu
Blíží se moje neoblíbené roční období: zima. Pravda, upršený podzim také dvakrát nemusím, ale kvůli těm krásným romantickým barvám listí mu to jsem schopna odpustit. K čemu jsem však nelítostná, je chladný, zachmuřený a sterilní sníh, připomínající barvu nemocnice. Nemám ráda zimu. O to víc ve městě, kde se průzračná bílá mění v zažloutlou břečku. Na lyže mě také dvakrát neužije, takže se nemám proč z tohoto období radovat. Mám
Zní vám to nepravděpodobně? Říkáte si, co je to za nesmyslný protimluv? Pózu a sluníčkářskou frázi? Zahoďte předsudky a čtěte dál. Láska je základ všeho. Znovu ten výše uvedený pocit? Kdepak! Také si nepředstavujte jen nejběžněji zmiňovanou lásku partnerskou. Abyste našli štěstí i s bolestí, musíte mít rádi, co zrovna děláte, vnímáte a cítíte, kde a s kým jste, kým jste. Pokud v jisté okamžiky trpíte, opravdu to neznamená, že zároveň nemůžete zažívat
Život se stomií asi opravdu není to, po čem by člověk prvoplánově toužil. Celkově představa střeva na povrchu břicha, kdy odpad (moč či stolice) odcházejí do sáčku, není ideální styl života. Ale přece… Stomii a život s ní řešíme primárně my pacienti, zdravý člověk s tím nemusí mít co do činění. A v kruhu pacientů i veřejných informací o stomii často vycházejí komentáře, že je finálním řešením, něčím konečným a nechtěným, s čím se pacient musí
