Někdy si přijdu vyloženě prokletá – nebo minimálně usazená v pozici, která mi v rozličných životních situacích způsobuje zajímavé příhody. Pro příklad nemusím chodit daleko. Byla jsem teď na kontrole na oční klinice. Nezkušená mladá doktorka a všeobecné zmatky toho dne způsobily, že mi lékařka zapomněla vydat lékařskou zprávu – vzpomněla jsem si na to až doma. Žádný problém, říkám si, zavolám na sesternu a přijdu si pro dokument

Dospělý život, dospělost. Téma, o kterém píšu často, protože se mě osobně a aktuálně týká. O to více s odchodem mé mamky, od něhož uplynuly už neuvěřitelné dva měsíce, ačkoliv mám pocit, že jsem prožila minimálně jeden celý rok. Najednou jsem vržena do víru praktických záležitostí ještě více, než tomu bylo dosud. Někde jsem četla, že rozmezí věku mezi dvacítkou a třicítkou je jedno z nejnáročnějších období – na člověka je

Blíží se moje neoblíbené roční období: zima. Pravda, upršený podzim také dvakrát nemusím, ale kvůli těm krásným romantickým barvám listí mu to jsem schopna odpustit. K čemu jsem však nelítostná, je chladný, zachmuřený a sterilní sníh, připomínající barvu nemocnice. Nemám ráda zimu. O to víc ve městě, kde se průzračná bílá mění v zažloutlou břečku. Na lyže mě také dvakrát neužije, takže se nemám proč z tohoto období radovat. Mám