Zapíchnu se u eskalátorů, narovnám respirátor, vlasy, ramena a záda. Ověřím si, že nemám něco na obličeji nebo na šatech. Kolem mě protejká celkem dost netečných a spěchajících cestujících. Usměju se, nakročím do davu, naladím hlasivky. Lidi kolem mě dělají obloučky a koukají sterilně dopředu. Nejsem zloděj, žebrák ani špína, ale během vteřiny si tak připadám. Nádech, výdech.  Musím vyřadit všechny, co se sami šourají a působí nestabilně, lidi ověšené dětma

Zda něco nezbytně musím mít, zažít, použít, využít, ochutnat a vyzkoušet, samozřejmě hlavně koupit, co mi jistě schází, co rozhodně nesmím zmeškat, jinak bude můj život hluboce ošizen, prázdný a bezvýznamný, snad i ohrožený – o takových důležitostech a prioritách si s dovolením rozhodnu sama. Nedejbože, kolik času a příležitostí mi ještě, nebo „už jen“ zbývá, k tomu mi nápovědy materiální masírky netřeba. Zejména o tom posledním rozhodne ten nejvyšší a nejmocnější sám, já to

Tak tu máme léto a přirozenou potřebu se družit s druhým pohlavím. Druhy seznamování mohou být různé, jak všichni víme, ale pro holku na vozíku zůstává výšlap do hor a piknik na vrcholu třítisícovky pod hvězdným nebem pouze ve fázi romantických představ. Stejně tak večeře při svíčkách na Eiffelovce, polibek u sochy Svobody nebo plavání na Galapágách s výskajícími delfíny. Ale co je o trochu realističtější i pro holku na vozíku, třeba jako

V roce 2012 jsem podstoupila první velkou operaci břicha, při které mi byl odebrán kus tlustého střeva a vyšita kolostomie. Po následných komplikacích mi v roce 2017 byl odebrán zbytek tlustého střeva a založena trvalá ileostomie. Od první operace mi zbylo asi 20 cm konečníku. V průběhu let chodím na pravidelné kontroly právě s konečníkem, kdy mě asi tak na 15 minut uspí, konečník roztáhnou a vyčistí. A samozřejmě při tom kontrolují jeho stav a jestli

Odpočinek. Chvíle klidu. Chvíle jen pro sebe. Jak poznám, kdy je ta správná doba, hodit vše za hlavu a na chvíli se zastavit? Jak poznám, že je toho na mě moc, dřív, než si tělo samo řekne nějakým nešvarem, nedejbože nemocí? Poznám to, když budu sama sobě věnovat dostatek pozornosti a nebudu lhostejná k potřebám svého těla. A to chce praxi a trénink. Já jsem se to, troufám si tvrdit,

Poslední dny byly magicky krásné, romantické, dokonalé, ale jak to tak bývá – nic netrvá věčně. Pokud někdo podkopává mou lidskou hodnotu kvůli podlomenému zdraví, pak je to sakra špatně. Ano, jsem hodně nemocný tvoreček (sbírka nemocí nedozírných kvalit). Ano, vymykám se škatulkám (škatulky jsou děsná „pruda“). Ano, jsem upřímná (Ostrava!!! Fakt se ještě někdo diví?). Nejčastěji se s nepochopením potkávám právě kvůli mým nemocem, kde

Miluju sport, protože mě fascinuje dynamika lidského těla, ladnost, obratnost a rychlost. Dynamika cizího lidského těla, to je snad jasný. Vlastní umím rozhejbat sice velmi slušně, ale obávám se, že na to jsou všechny disciplíny a kategorie krátký. Nikdy mě nepřestane udivovat, že se někdo dokáže vybičovat tak, že ustojí tlak, hlavu, nervy i náčiní na uzdě a při akci působí, že vůbec, ale ani trošičku netrénoval a že takhle schopnej

Stává se to. Ne ojediněle. Konečně se dolopotíte i pilně vypracujete k pocitu, že vám v životě víc funguje než ne, ale stačí pár okamžiků… Zčistajasna je mnohé jinak. Někdy všechno. Váš načechraný obláček, kde jste se pohodlně uhnízdili a je vám tam dobře a bezpečně, se najednou rozplyne. Padáte zároveň střemhlav i pomalu bolestně dolů. Jako ve snu s noční můrou. Nevíte, co se děje. Proč? Tak najednou? Ne vaší vinou.

Celoživotní chronická diagnóza může v životě napáchat leccos. V mém případě se ale obrně povedl husarskej kousek. Skoro mi ze života vymazala slovo nechci a navrch z něj obrala libové maso. Zůstal jen divný zvuk a kůstka, kterou kdekdo mrskne bez užitku stranou, zatímco mně přizná maximálně mastné prsty. Abyste rozuměli. Dětská mozková obrna coby postižení centrální nervové soustavy si všechno, co se člověku děje, filtruje po svém. Když na to

Bývaly doby, kdy jsem v létě byla ráda, že žiju. Fyzický kolaps dostal mé tělo do stavu, kdy se ze mě najednou stal invalida třetího stupně a já se musela dát celá znovu dohromady. Naučit se o sebe starat, změnit jídelníček, přizpůsobit všechny osobní aktivity, skončit v zaměstnání. Trvalo to několik měsíců a pak začalo hledání nového smyslu života, nové náplně jak duševní, tak i pracovní. Fyzických sil ubylo, co teď?