Blíží se jaro, vše rozkvétá a moje okolí je celé natěšené, že může chodit víc ven za sluníčkem. Obvykle také patřím mezi ty nadšence, co teplé počasí vítají s nadšením (mám ráda zejména léto a hudební festivaly), ale letos mě to – snad vlivem koronaviru,  nevím – nějak míjí. Až příliš jsem si zvykla na čas strávený doma, a jak už to tak s lidskou povahou bývá, když moc zlenivíte,

Významný (ale opomíjený) den v roce? Mezinárodní den lesů, který jsme „oslavili“ 21. března. Les je mým druhým domovem. Chvilku jsem pátrala, kde se vzaly kořeny mé lesní lásky. Teď už je mi to celkem jasné – po mém tatínkovi, který les miluje. Právě v lese naplno cítím klid a harmonii. Díky tomu je to skvělé místo na čchi-kung, relaxaci a modlitbu. „Hačnout“ si někde na pařez a jen tak koukat do

Před pár dny jsem koukala na část nejnovějšího dílu Výměny manželek (prosím, neukamenujte mě). Ano, toho dílu, kde vystupovali Matěj Stropnický s přítelem Danielem Krejčíkem. Tento herec se přesunul na deset dní do náhradní rodiny, zatímco paní Martina z té domácnosti odjela na stejnou dobu na zámek do Osečan ke Stropnickému. Na tom díle by se určitě dala rozebrat řada věcí, já se však zastavím u jednoho sdělení

S postižením je prý třeba bojovat. Se říká ve veřejném a mediálním prostoru. Dobře to vypadá a přinese to patřičný zájem, lajky a odezvu. Napadlo vás ale někdy, jak hloupé, prázdné a krutě zjednodušující tyhle proklamace vlastně jsou? Předně dovolte otázku – s kým nebo čím mám bojovat? A o co? A můžu s tím někdy přestat? Mám bojovat sama se sebou, s bolestmi, se spasmem, se ztrátou rovnováhy, se schodama a nekvalitníma botama? S vystrčeným zadkem, vtočenou

Tahle pandemická doba mě, a dovolím si říct nás všechny, zkouší až na dřeň v psychické stabilitě a motivaci žít šťastný život. Nejsem typ člověka, který má potřebu všechny svoje vnitřní pochody okamžitě ventilovat, když něco prožívá. Potřebuji se sama v sobě nejdřív zorientovat, nějak pochopit, o co tady jde, prostě nazvat věci správným jménem. A tak mlčím. Mlčím, dokud to aspoň trochu nepochopím a můžu s tím něco dělat, nějak se k problému

Dělat si legraci sám ze sebe je tak osvěžující! Jiskřivý, energizující, laskavý a objímající humor. Se zesměšňováním, ponižováním a sebepohrdáním to nemá pranic společného. Pokud nezaměňujeme pěkně okořeněnou sebeironii za sebemrskačství, užijeme si v životě tolik dobré nálady a smíchu! Nebrat se příliš vážně, zároveň ze sebe nedělat klauna a otloukánka. Je důležité rozpoznat, co je pro danou situaci, prostředí a společnost vhodné. Kdy a kde se ještě můžeme zubit od ucha k uchu svým

Stojím, hlavu na kolenou, dejchám. Nebolí nic. Divný. Možná jsem mrtvá. ☺ Klepou se mi nohy, za zády mám gauč a před sebou telku. Zapnutou. Běží tam pořad pro ženy nebo muže se zálibou v galanterii. To dám. Myslím. Doufám. Ovladač daleko. Detail na ženu v běžné domácnosti, čili obří kuchyň, krb, zahrada, po ruce tavná pistole, korálky, karton, židle vhodná ke zbrusu a renovaci, za zády mísa s banány, na

Slyšeli jste to mnohokrát. Doba je zrychlená, zlá, proto buďte hlavně sami sebou a autentičtí. Ale co to znamená? Můžu být sama sebou, když se dostatečně neznám? Není to tak jednoduché. Tato kouzelná formulka, která volá po kongruenci našeho myšlení, chování a cítění, je totiž docela zrádná. Na jedné straně máme velké korporace, byznys a tlak na výkon. Na druhé zas tendence k moudrosti našich babiček, zastavení se, mindfulness. Kde

Asi nemusím čtenářstvu vysvětlovat, že ráda poslouchám hip-hop, r’n’b a podobné žánry. Jednou z mých oblíbených zpěvaček je Faith Evans, Američanka, jež se na hudební scéně pohybuje od devadesátých let. Ale můžu ji takhle označit, když se mi líbí jen její hudba? Před několika lety jsem zjistila, že tato umělkyně podporuje organizaci Autism Speaks. Ta se zaměřuje na autismus a v autistické komunitě je vnímána jako velmi problematická. Prosazuje

Když máte odmalička diagnózu, je potřeba brát spoustu věcí vážně. Velmi vážně. Ale posedlost téhle civilizace váhou je přinejmenším na pováženou. 🙂 Když se narodíte, jsou všechna ta čísla předmětem bujarých oslav. Kdybych ale věděla, že to je v podstatě jediná možnost, kdy mi někdo bude veřejně tleskat za to, kolik vážím, a bude nervózně vyhlížet každé deko navíc, chtěla bych si to užít víc. Mnohem víc.