Nedávno jsem se vrátila k mindfulness. Jelikož to nevypadá, že by karanténa v dohledné době skončila, je třeba myslet na své duševní zdraví intenzivněji než kdy dřív. Určitě mi dáte za pravdu, že naše nervy můžou v záplavě šedých zimních dní dost trpět. Zavřeni doma lehce ztrácíme kontury reálného světa, a je to pochopitelné. Zažíváme náročnou dobu, potřebujeme se uvolnit. Na internetu je spousta materiálů k různým relaxacím – nejznámější

Jak dopadl dlouho očekávaný magnet? Došlo k regresi některých ložisek a aktivní ložiska vůbec nevykoukla. V překladu do češtiny: některá ložiska se zmenšila, některá zmizela úplně a ohňostroj v mozku se nekonal. Při pohledu na snímky mi ze srdce spadl obří šutr. ALE… I když jsem naplno vnímala obrovskou radost, nohy zůstaly na zemi. Žádné odlétnutí k obláčkům absolutní jistoty dokonalého zdraví. Jaké jsou důvody? V mozku je pořád guláš (ložisek RS je

Někdy se setkáváme s tím, že za některými projevy lidského chování vidíme diagnózu dotyčných jedinců. Ale co když za tím stojí něco úplně jiného? V klasické logice, to jest matematické disciplíně zabývající se závěry, jež stojí na několika předpokladech (např. zákona o vyloučení třetího), existuje několik neřešitelných problémů. Jedním z nich je problém tzv. dispozičních vlastností, tzn. vlastností, které někdo nebo něco má, ale projevují se jen za určitých okolností. Můžeme si to

Po minulém kaskadérském sloupku jsem chtěla sepsat, jak nám vlastně po pádu je. Chápejte, ležet rozcapení někde, kde se obvykle nehajá, a ještě tak nějak naruby, to není zrovna ažur. Jenže předtím si bude třeba posvítit na to, jak moc se obrna kamarádí s prostorem. Totiž – vůbec. 🙂 (Teď bych klidně mohla skončit a nechat kolegy žasnout nad mou náhlou schopností psát stručně. 🙂 ) Umění v prostoru pružit,

Táhněme nikoli do háje, ale správným směrem za jeden provaz. Za ten, na kterém se neoběsíme. Jsem smutná i nazlobená. V průběhu koronavirové pandemie ztrácím další iluze o stavu a vývoji části lidstva. Nechápu bezohledný a nepokorný přístup k základním životním hodnotám. Politiku, politiky a mediální humbuk ráda nemám; neočekávám konstruktivnost, upřímnost a objektivitu. Spíš intriky a krátkozrakost. Ano, mnohé je špatně. Nedomyšlené, postavené na hlavu. Na druhou stranu – opravdu se máme tak zle?

Jedna věc mě asi nikdy nepřestane udivovat. Proč tenhle svět tolik bazíruje na tom, aby člověk s fyzickým postižením zvládnul hlavně stát a chodit. Mnohem důležitější totiž přece je naučit ho padat. V letu vzduchem nebo vleže stráví beztak spoustu času. Dobře sebou fláknout, moc se nepomuchlat, nestydět se a zvládnout se o sebe potom postarat, to je v životě perplexáka dovednost k nezaplacení. Popravdě nechápu, že z většiny z nás nejsou slavní hollywoodští

Vždycky jsem si připadala tak trochu jako outsider. Jiné zájmy, jiné myšlení. Prostě „ta v koutě s knížkou“. Určitě ze mě mluví psychologické vzdělání, když řeknu, že potřeba „někam patřit“ se týká každého z nás. Takže i mě. Nutno dodat, že svoji vrozenou odlišnost jsem se naučila vyvažovat snahou zapadnout mezi kamarády a známé. A začala jsem zlehka: koukáním na seriály, které zrovna frčí. Zjišťuji, že je to fajn. Člověk má

Když rodiče (nebo kdokoliv jiný) shání asistenci pro děti, dopouští se jedné zásadní chyby: Nerozeznává asistenci od kamarádství. Oboje jsou však naprosto rozdílné věci a plést je dohromady vede k problémům. Proč? Možná jste ty inzeráty viděli. Nebo jste je i sami napsali. „Hledáme asistenta/kamaráda pro naši autistickou dceru. Práce na DPP, vždy v úterý, středu a čtvrtek odpoledne. Náplní práce bude hraní her, příprava svačiny a trávení volného času s dcerou.

Zdrobněliny taky nemusím, jenže „cesty a rutiny“ zní spíš jako název cestopisu nebo pornofilmu. 🙂 Půjde o pohyb, ale ne prstem po mapě nebo po mase, ale pohyb perplexáka odněkud a hlavně někam. Jo, tak tím jsem úvod zásadně vylepšila. 🙂 Dneska o tom, jak to, že se člověk s dětskou mozkovou obrnou vůbec může hejbat a koho nebo co k tomu potřebuje. Předně – výraz „hejbat“ je dost zavádějící. Pokud si

Posledních 14 dní je krapet monotematických. Minulý týden magnetická rezonance, tento týden magnetická rezonance. Kde jsou ty časy, kdy mi tohle vyšetření zvedlo údivem alespoň jedno obočí. Chodím na ně tak často, že aspiruju na magnetku na ledničku. Minulý týden mozek a krční páteř, tento týden zbytek mé monumentální páteře. Záhadně se pokaždé potutelně těším, jak moc vymakané to mají od minulého vyšetření. Někde dostanu sluchátka, jinde