Přestože jsem v dětství chodila do divadelního kroužku a v dospívání jezdila na dramatické tábory, nejsem zrovna velký fanda filmu. Pokud tedy fandím vůbec. Ale i přes to, přese všechno, jsem měla radost, když herec Anthony Hopkins získal na 93. ročníku cen Akademie filmového umění a věd titul nejlepšího herce za roli ve filmu The Father. Proč? Měla jsem pocit zadostiučinění. Anthony Hopkins, herec s diagnózou autismu, totiž získal ocenění pár měsíců

Někdy se stane, že nezvládnu vůbec nic. Lenost? NE. Obrovská únava, která je u roztroušené sklerózy hodně rozšířená. Nestává se mi to (zatím) často, ale když už – rozhodně to stojí za to. Naposledy to bylo přímo epické. Hodně plánů v krásném slunečném dni a já se cítila jako po 24hodinové šichtě v hlubokých dolech. A jak konkrétně? Najednou se tělo úplně vypnulo a usnulo. Spánek fajn, ale to probuzení… Po několika

#nechbroukažít – dnes šedesátý. Jubileum si žádá speciální téma a nadlimitní prostor. Za odměnu. Květen, jaro, lásky čas k tomu! Čtvrtého. Pěkné číslo. Také důležité pro Zuzku Nemčíkovou. Je narozena 4. března. A minimálně tolikrát si budete chtít přečíst její knižní debut. Tento text můžete brát jako neformální recenzi knihy ABCDa zvládání rakoviny, opakovaných recidiv a metastáz. Nebo jako já – poctu a obdiv autorce a jejímu dílu. Především však skvělé, moudré a inteligentní

Být ve středu je prý zcela zásadní i ve čtvrtek, v pátek a vůbec celý týden. 🙂 Na tom něco je, ale jako člověk s postižením se ke vnitřku neprokoušu. Civilizace se až hystericky soustředí na periferii, tedy jestli máme v cajku mozek a smysly, jestli stojíme, případně chodíme, ale zbytek těla jaksi ignoruje. Proč? Co je tak choulostivýho třeba na břiše, zádech, krku nebo zadku? Copak nejsou taky důležitý? Jsou,

Asi každý z nás zná ten pocit, kdy má ukončit jednu ze svých životních etap a vrhnout se do něčeho nového a neznámého. Pro mě to bylo 1. září 2012. Tehdy jsem zasedla do třídy plné neznámých individuí, která byla vycukaná stejně jako já. Jediný, s kým jsme si padli do oka a kdo se mě zároveň nebál, byl spolužák Vilém. Stalo se to hned druhý den. Částečně ze mě spadla

Nedávno jsem si vzpomněla na svého dědu. Příští víkend by oslavil 90 let. Paradoxně jednu z posledních vzpomínek na něj mám takovou, jak se do poslední chvíle snažil naučit s počítačem – posílat e-maily, chatovat na Skype a podobně. Paradoxně proto, že já celé dny vysedávám u notebooku a přijde mi to naprosto samozřejmé. Pro něj to však byla ta největší výzva. Doufám, že budu také tak aktivní a obětavá jako

„Jupí, můžeme jít na Říp! Nemusíme se na něj jen koukat z náměstí Svobody nebo z vršku v Trněném Újezdu!“ To byla asi ta nejprvnější věta, kterou jsem před svým partnerem pronesla poté, co skončil zákaz cestování mezi okresy. (Místní to nejspíš rozluštili, pro ty ostatní dodávám, že bydlím v okrese kladenském a Říp se nachází v litoměřickém.) Ano, tak málo stačí člověku ke štěstí… Počkat, to jsme opravdu klesli tak

Rychlejší než myšlenka. V setině vteřiny. Takhle blesková je u DMO reakce na téměř jakýkoliv silnější podnět. Přičemž o tom, co je silnější, nerozhodujete vy, bolest ani zkušenost, ale vaše diagnóza. Bez ohledu na to, co chcete nebo fakticky můžete vy. Vždycky. A ještě nepřímo úměrně vaší kondičce, rychlosti a času. Vypadá to jako nevinné tvrzení, je to nevinné tvrzení, ale v praxi se vůbec nebere v potaz. Pořád se má za

Také někdy přemýšlíte, co se odehrává v uvažování a nitru lidí, kteří se chovají bezohledně, povýšeně a svévolně? Často si říkám, jaké asi mají pocity, myšlenkové pochody. Jde-li o zvláštní deformaci, nabalovanou špatnou výchovu, či převládá-li dutohlavost a arogance. Co mě rozohnilo? Mohu to shrnout pod termín „řádění verbeže“. Učesaněji nechci nazývat chování některých obyvatel naší planety. Protože velmi smutný je pohled na přírodní scenérie hyzděné odpadky všeho druhu. Vidět pod

Už je to pár let, co jsem s kamarádkou odjela na muzikál do Berlína. Procházely jsme se ulicemi, já kymácející se a bez rovnováhy, ona s berlema a pro rychlejší přesuny na vozíku. Sem tam nám někdo podržel dveře, popřál hezký večer nebo se ujistil, jestli nepotřebujeme pomoct. A při tom všem se nám dívali do očí. Ne stranou, na nohy, na boty, na berle, ale do očí. Možná si