Už dlouho je mnohé jinak. Proto jsem ani nebilancovala tradičně s posledními listy loňského diáře; přišlo to spontánně až po roční společenské pauze. Dnešní sloupek připadá přesně na datum, kdy jsem z nutnosti zahájila nepřetržitou karanténu. Před rokem, devátého března, jsem prozatím naposledy jela městskou hromadnou dopravou, ten den ještě osobně viděla kolegy a kamarády na poradě, byla v obchodě mimo online prostor, chystala program na dny příští… Zdá se

Nejsem kamarád s technikou. Kdo mě zná, moc dobře to ví. Na svoji obranu mohu říct, že při debatách s kamarády to bývá zdrojem poměrně vydařených vtipů. V tu ránu jsem hvězdou večírku. Sranda však přestává ve chvíli, kdy potřebuji něco důležitého vyřešit. Třeba školu. Rázem mi spadne královská korunka. Nikdy nezapomenu na svoji bakalářku, kdy mi asi týden před deadlinem přestal fungovat Word. Lítala jsem po všech IT centrech

V předchozích textech jsem se zabývala různými formami ableismu a dnes bych se ráda podívala na jednu diskriminaci, kterou najdeme snad mezi všemi jeho formami. Jde o takzvaný gatekeeping. Toto slovo pochází z angličtiny a doslova znamená „střežení brány“. Přeneseně pak označuje situace, kdy někdo rozhoduje o tom, kdo bude mít přístup k určitým informacím nebo do určité skupiny. Ne vždy je to samozřejmě špatně. Lékařem se může stát pouze absolvent

Ještě jedna věc je na pádech fakt zajímavá. A kupodivu se o ní v žádných učebnicích nebo atlasech nedočtete. Soukromě jí říkám dojezd, veřejně jde o propriocepční variaci na dlouhý vedení. 🙂 Totiž – člověk s obrnou upadne, vstane, poskládá se, metelesku blesku, cajk. A ejhle, za hodinu, za dvě, za tři se najednou nezvládne pohnout, tělo se mu rozklepe, rozbolí, zatuhne, drží pohromadě srstí a horko těžko dělá jednotlivý pohyby. Ano,

Posledních pár dní bylo (jako vždy) perných. Znovu se roztočil koloběh lékařů/specialistů a já se v tom začala pomalinku topit. Vrátit se do běžného rytmu dne se zdálo komplikované, ale krok za krokem zvladatelné. Moje urputnost se očividně vyplácí. Strach (a nejistota) na každém kroku byl často dohnán mým mottem „TO PŮJDE!“, ale pořád tam někde strašil a mžoural na mě velkýma očima. Radost z dobrých výsledků magnetické rezonance se

Jen co se vzbudíme s novým dnem, stárneme. Uléháme-li do peřin za odpočinkem a nočním spánkem, stárneme. Přibývají nám vrásky a nemilé defekty. Roky utíkají. Stárneme. Objevují se rovněž jizvy. Někomu čerstvé po operacích, zraněních. Jiné se naopak zacelují. Některé se znovu otevírají; potřebují opět vyčistit, získat prostor k potřebné regeneraci. Stejné to může být s jizvami a šrámy na duši. A často spolu všechny souvisejí… Osobně bych ani nespočítala hodiny odžité v lékařských

Když člověk spadne, má to nejhorší za sebou. Rozprskne se, potluče, už to může být jen lepší. Nebo ne? Časy, kdy vás kolemjdoucí s odporem překročili nebo si špitali cosi o nadměrném požití alkoholu, už jsou pryč. Myslím. Doufám. Teď se seběhnou, debatujou, mají čtvero zdravých končetin, dvojnásobek telefonů a foťáků a nebojej se je použít. 🙂 Obvykle je jeden rozpláclej, jeden zdvihač, jeden dobíhač a pomahač, jeden radil a několik

Srovnávání. Děláme to všichni. Pozorujeme, hodnotíme, komentujeme. Co kdo má na sobě, jak se chová, kolik vydělává. Určitě mi dáte za pravdu, že jste se minimálně jednou stali účastníky takovéto debaty (a přisuzovat tuto vlastnost pouze ženám by byl stereotyp). Navzdory všem výzkumům a teoriím sociálních věd si nedělám iluze, že i sami psychologové se těmto návykům myšlení nevyhnou. Minimálně já ne. Vždyť jsme taky jenom lidi… Moje

Jsme špatní aktivisté, když jsme si na Twitteru zablokovali jednoho z nás, protože nám lezl na nervy? Nedávno jsem se v jedné internetové diskusi dostala do sporu, zda je možné hájit práva člověka, kterého mám zablokovaného na nějaké sociální síti. Dejme tomu, jestli je možné hájit práva autistů, když jich mám pár na Facebooku na černé listině. Možné to určitě je, každopádně je potřeba předem vysvětlit, co

Zápis zněl jasně – rozcvičit ženu s kulhavou nohou. 🙂 V úterý a ve středu, dva nejvíc ledový dny posledních let. Zvažuju rolbu, auto, cepín a mačky, případně povolat odborný ansámbl k sobě domů. Víc rozumná než romantická nakonec vypnu Zárybnickou, zavřu diář i peněženku, zaleju meduňku a domluvím si průvodce. Jenže Costner na venkov nemůže, střežit začne až ve městě. Bodejť. Na bus se obouvám o půl hodiny dřív. Nandám si zimní