Dělat si legraci sám ze sebe je tak osvěžující! Jiskřivý, energizující, laskavý a objímající humor. Se zesměšňováním, ponižováním a sebepohrdáním to nemá pranic společného. Pokud nezaměňujeme pěkně okořeněnou sebeironii za sebemrskačství, užijeme si v životě tolik dobré nálady a smíchu! Nebrat se příliš vážně, zároveň ze sebe nedělat klauna a otloukánka. Je důležité rozpoznat, co je pro danou situaci, prostředí a společnost vhodné. Kdy a kde se ještě můžeme zubit od ucha k uchu svým

Stojím, hlavu na kolenou, dejchám. Nebolí nic. Divný. Možná jsem mrtvá. ☺ Klepou se mi nohy, za zády mám gauč a před sebou telku. Zapnutou. Běží tam pořad pro ženy nebo muže se zálibou v galanterii. To dám. Myslím. Doufám. Ovladač daleko. Detail na ženu v běžné domácnosti, čili obří kuchyň, krb, zahrada, po ruce tavná pistole, korálky, karton, židle vhodná ke zbrusu a renovaci, za zády mísa s banány, na

Slyšeli jste to mnohokrát. Doba je zrychlená, zlá, proto buďte hlavně sami sebou a autentičtí. Ale co to znamená? Můžu být sama sebou, když se dostatečně neznám? Není to tak jednoduché. Tato kouzelná formulka, která volá po kongruenci našeho myšlení, chování a cítění, je totiž docela zrádná. Na jedné straně máme velké korporace, byznys a tlak na výkon. Na druhé zas tendence k moudrosti našich babiček, zastavení se, mindfulness. Kde

Asi nemusím čtenářstvu vysvětlovat, že ráda poslouchám hip-hop, r’n’b a podobné žánry. Jednou z mých oblíbených zpěvaček je Faith Evans, Američanka, jež se na hudební scéně pohybuje od devadesátých let. Ale můžu ji takhle označit, když se mi líbí jen její hudba? Před několika lety jsem zjistila, že tato umělkyně podporuje organizaci Autism Speaks. Ta se zaměřuje na autismus a v autistické komunitě je vnímána jako velmi problematická. Prosazuje

Když máte odmalička diagnózu, je potřeba brát spoustu věcí vážně. Velmi vážně. Ale posedlost téhle civilizace váhou je přinejmenším na pováženou. 🙂 Když se narodíte, jsou všechna ta čísla předmětem bujarých oslav. Kdybych ale věděla, že to je v podstatě jediná možnost, kdy mi někdo bude veřejně tleskat za to, kolik vážím, a bude nervózně vyhlížet každé deko navíc, chtěla bych si to užít víc. Mnohem víc.

Už dlouho je mnohé jinak. Proto jsem ani nebilancovala tradičně s posledními listy loňského diáře; přišlo to spontánně až po roční společenské pauze. Dnešní sloupek připadá přesně na datum, kdy jsem z nutnosti zahájila nepřetržitou karanténu. Před rokem, devátého března, jsem prozatím naposledy jela městskou hromadnou dopravou, ten den ještě osobně viděla kolegy a kamarády na poradě, byla v obchodě mimo online prostor, chystala program na dny příští… Zdá se

Nejsem kamarád s technikou. Kdo mě zná, moc dobře to ví. Na svoji obranu mohu říct, že při debatách s kamarády to bývá zdrojem poměrně vydařených vtipů. V tu ránu jsem hvězdou večírku. Sranda však přestává ve chvíli, kdy potřebuji něco důležitého vyřešit. Třeba školu. Rázem mi spadne královská korunka. Nikdy nezapomenu na svoji bakalářku, kdy mi asi týden před deadlinem přestal fungovat Word. Lítala jsem po všech IT centrech

V předchozích textech jsem se zabývala různými formami ableismu a dnes bych se ráda podívala na jednu diskriminaci, kterou najdeme snad mezi všemi jeho formami. Jde o takzvaný gatekeeping. Toto slovo pochází z angličtiny a doslova znamená „střežení brány“. Přeneseně pak označuje situace, kdy někdo rozhoduje o tom, kdo bude mít přístup k určitým informacím nebo do určité skupiny. Ne vždy je to samozřejmě špatně. Lékařem se může stát pouze absolvent

Ještě jedna věc je na pádech fakt zajímavá. A kupodivu se o ní v žádných učebnicích nebo atlasech nedočtete. Soukromě jí říkám dojezd, veřejně jde o propriocepční variaci na dlouhý vedení. 🙂 Totiž – člověk s obrnou upadne, vstane, poskládá se, metelesku blesku, cajk. A ejhle, za hodinu, za dvě, za tři se najednou nezvládne pohnout, tělo se mu rozklepe, rozbolí, zatuhne, drží pohromadě srstí a horko těžko dělá jednotlivý pohyby. Ano,

Posledních pár dní bylo (jako vždy) perných. Znovu se roztočil koloběh lékařů/specialistů a já se v tom začala pomalinku topit. Vrátit se do běžného rytmu dne se zdálo komplikované, ale krok za krokem zvladatelné. Moje urputnost se očividně vyplácí. Strach (a nejistota) na každém kroku byl často dohnán mým mottem „TO PŮJDE!“, ale pořád tam někde strašil a mžoural na mě velkýma očima. Radost z dobrých výsledků magnetické rezonance se