Tělo. Náš „majetek“ a kotva do přítomnosti. Naše duše je v něm nějak usazena a my jsme nuceni se o ně starat. Moc filozofuji? Možná. Každopádně navážu na předchozí sloupek o oblékání. S létem se více odhalujeme a naše tělesnost se více hlásí o slovo. Kolik lidí, tolik podob těla. Diskutováno je to především u žen a já se vzhledem ke svému genderu budu této tendence držet.

Vracím se od kamarádky a jdu kolem domu, kde si na balkoně hrajou dva tak devítiletí kluci. Zmerčí mě, vykloní se a navzájem si řeknou: „Dívej, jak ta paní divně chodí!“ – „No jo, postižená!“ Přečtěte si to ještě jednou. A znova. Tohle je totiž něco, co si člověk s diagnózou nedobrovolně vylosuje na celej život. Komentáře. Je sice moc hezký, že se pak jinde dozvíte, že

Cože? Kde to jsem? Co se to děje? Vždyť je snad 21. století! Ne, milý čtenáři, dnes se se mnou ocitnete, byť jen na chvíli, v dobách středověkých, kde jsem jednoho červnového dne strávila příjemné odpoledne s ženskou částí rodiny. To místo, kde jsem zažila pěkné středověké odpoledne, se jmenuje Botanicus – centrum řemesel ve vesnici Ostrá, nedaleko Lysé na Labem. Botanicus je zpřístupněn od dubna