Cestou životem sbíráme různá ocenění. Mohou mít podobu čistě lidskou a niternou, některá více oficiální a mediální. Poplácání po rameni, diplomy a medaile vzbudí emoce, jsou chvilku aktuální, blýskavé. Předměty mají čestné místo ve vitríně, na polici, jsou zastrčené v šuplíku, ale pokud si později sotvakdo vzpomene…
Od konce června budou všechny pražský a středočeský autobusový zastávky na znamení.
Já nechci, strašně nechci. A rozhodně nejsem sama. Zatímco v oficiálních vyjádřeních jsou potenciální problémy jenom haluz a přiznanej handicap mají zatím jenom zrakáči, stačilo by, kdyby se hlavouni šli místo klikání a propočítávání grafů plnotučně projet.
Svátek všech zamilovaných po americku i po česku už proběhl. Co takhle přidat svátek oslavující zamilovanost do sebe sama? Že mi to zavání narcismem? Ale to je omyl psychologa začátečníka. Narcismem totiž trpím, když se ráda nemám. Narcista je člověk, který potřebuje druhé shazovat, aby se cítil být nadřazen. Narcista o sobě neustále mluví v superlativech a nepřizná jedinou chybu, protože se zoufale bojí, že není dost dobrý.
S přibývajícími léty jednomu ubývají síly, kondička slábne. A když si člověk postěžuje, tak mu partner v rozhovoru odpoví: „A co bys chtěl, podívej se do občanky na datum narození.“ Musím přiznat, že s některými příznaky přibývajících let, i když se to navenek snažím nedávat tak najevo, se smiřuju hodně těžce. I uvnitř.
Například noc na uplynulou neděli jsem měl tak těžké spaní, že mě myšlenky na stárnutí pronásledovaly i ve snech. Tu noc se mi jich zdálo hned několik.
„Tak nám zabili Ferdinanda. – Kterýho, paní Müllerová? Já znám dva… – Pana arcivévodu z Konopiště, toho tlustýho, nábožnýho… – Některej revolver vám nedá ránu, kdybyste se zbláznila. Ale na pana arcivévodu si jistě koupili něco lepšího.“ Takto pravil světoznámý a světaznalý Josef Švejk. Musel jsem si na Švejka vzpomenout, když jsem poprvé slyšel zprávu o atentátu na slovenského premiéra Roberta F.
Přemýšleli jste někdy nad tím, jak lidi s handicapem odnášejí odpad? Těžko.
Tomu říkám hyperkorektní sloupek, vlastně řádek. Nezdržovat, nevnucovat téma ani názor. Nezanechávat stopu.
Taky koho tankuje odpad. Normální kontíky, popelnice, koše a kompostéry, spousta barev, hromad, oddílů, místa a bordelu, navrch třídění, recyklace, up-cyklace, zero waste a takový ty věci, sem tam krysa. Až na takovou jednu malou a vcelku zanedbatelnou maličkost. Pro likvidaci se jaksi hodí mít funkční rovnováhu i končetiny, protože veškerou tu masu a zbytky člověk vleče v rukách a v náručí nebo tak nějak podobně.
Vcházím do banky a ostraha zpozorní. Má proč, nosím ortézu, abych pod ní pašovala tisícovky. Já to vím, sekuriťák taky. Jakmile klesnu na beztvaré a zoufale nepohodlné sofá, protože tady se investuje a nezevluje, on má co dělat, aby nezačal leštit pistoli. A když se mě ujme pracovnice pobočky, přikvačí k ní druhá, aby se ujistila, že je všechno v pořádku. Se mnou v pořádku, jestli jako dámu v kostýmku nějak neohrožuju. Odolám nutkání postavit je obě do pozoru jenom proto, že to sama neumím. Já dát ruce vzhůru a pustit se opory, ležím hned. A vůbec, odkdy mají postižení penízky na něco jinýho než na kindervajíčka? Takže za tím musí vězet něco víc… Co na tom, že by mě coby banditu s přehledem zastavila fotobuňka nebo kabel na zemi. Nezkusíš, nevíš.
Taky máte za to, že vy si vybíráte zboží a ne zboží vás? A jste si jistí?
Poslední dobou je dost v kurzu nacpat co nejvíc věcí na centimetr čtvereční. Z obchůdků, krámů, večerek, potravin a kumbálů se tak stává něco mezi slalomem a vetešnictvím. To pak v potravinách vybíráte ponožky, v papírnictví jídlo, v pekárně sazeničky. Všude se něco válí. Kolem regálů a v uličkách jsou bedýnky a víc nebo míň vystavené tretky, věci trčí z nečekaných míst a skrblíci mají u nohou k dispozici megamegózní balení, ze kterých by vyžila menší vesnice. To se vyplatí.
Občas uvažuju, že si místo titulu před jménem napíšu PROFESIONÁLNÍ SBĚRATEL ŽÁDANEK. Jen tento týden jsem po rutinních kontrolách vyfasoval rovnou pět. Odběr krve, vyšetření moči, EKG, pravidelná magnetická rezonance mozku, CT… Holt někdo má doma kolekci známek, já kupím jednu žádanku za druhou a moje plány dostávají krátkodobý knokaut.
Debaty mezi drahou polovičkou a mou maličkostí o tom, jak by měla vypadat naše zahrada, občas připomínají vyhrocené politické diskuse, které televize vysílají neděli co neděli. Ale v naší rodině se, až na výjimky, přeme převážně o podobu zahrádky. Zatímco v dalších věcech týkajících se běžného života se dokážeme shodnout a domluvit, u zahrady to neplatí.
