Také někdy přemýšlíte, co se odehrává v uvažování a nitru lidí, kteří se chovají bezohledně, povýšeně a svévolně? Často si říkám, jaké asi mají pocity, myšlenkové pochody. Jde-li o zvláštní deformaci, nabalovanou špatnou výchovu, či převládá-li dutohlavost a arogance. Co mě rozohnilo? Mohu to shrnout pod termín „řádění verbeže“. Učesaněji nechci nazývat chování některých obyvatel naší planety. Protože velmi smutný je pohled na přírodní scenérie hyzděné odpadky všeho druhu. Vidět pod

Už je to pár let, co jsem s kamarádkou odjela na muzikál do Berlína. Procházely jsme se ulicemi, já kymácející se a bez rovnováhy, ona s berlema a pro rychlejší přesuny na vozíku. Sem tam nám někdo podržel dveře, popřál hezký večer nebo se ujistil, jestli nepotřebujeme pomoct. A při tom všem se nám dívali do očí. Ne stranou, na nohy, na boty, na berle, ale do očí. Možná si

Úzkost je reálná věc. To je „motto“ mého posledního měsíce. Není to tak dávno, co u mě propukly více či méně intenzivní záchvaty úzkosti a já byla nucena to řešit. Zasahovalo to do mé duševní pohody a každodenního fungování. Zavolala jsem své doktorce a ta mi předepsala antidepresiva. Nutno dodat, že byla mým zhoršeným stavem překvapená, neboť jsem doteď byla víceméně v pohodě. Jak už to tak ale s psychikou bývá, někdy

Zpráva, že prezident České republiky Miloš Zeman používá k pohybu vozík, rozvířila už tak bouřlivé vlny sociálních sítí. Nejde přitom o nijak zásadní informaci; Miloš Zeman už je starší člověk, i předtím měl problémy s pohybem a používal k chůzi berle, takže to nikoho asi nemohlo překvapit. Ale to neznamená, že by byl prezident ušetřen výsměchu či dokonce takzvaných hejtů. „Loool, Zeman už vůbec nechodí! To je teda prezident! Požadujeme rezignaci!!“ A tak

Poslední dobou frčím v seznamech. Na kousky papíru si píšu, co je ještě třeba udělat a odškrtávám si to barevnýma fixama. Pohled na zbarvenou stránku mi snižuje tlak a zvyšuje chuť na sladký, ale jenom do doby, než zjistím, že ve vzduchu, za rohem, na netu čeká další várka. Jako ta hra, ve které se kamínky poskládané do jedné řady sice s velkou pompou rozprsknou a zmizí, ale na jejich místo okamžitě

Konečně jsem se dočkala „píchance“ do ramene! Někdo se očkovat chce, někdo nechce. Volba je na každém z nás. Já patřím do první skupiny. Stačí, že jsem nedobrovolná sběratelka vzájemně se podporujících těžkých nemocí, tak proč si zvyšovat šance na další „dobrůtku“ v těle… Dlouho jsem nad tím nedumala a očkování mělo definitivně zelenou. U obvoďáka minimum lidí, žádné dlouhé čekání. „Píchanec“ a chvilku počkat, jestli se něco nebude

Proč jsem tam byla a proč o tom píšu, ptáte se? Sdílím s vámi svoji zkušenost proto, že slýchám ve svém okolí o dosti případech mladých pacientek s karcinomem prsu, u kterých se na nádor přišlo zbytečně pozdě. Je načase si prostě přiznat a pochopit, že rakovina už opravdu není výsadou starých lidí, kteří pak rychle umírají, ale týká se i nás mladých. O to je pak těžší se s tím vyrovnat a třeba na tu

Chcete zažít pořádnou párty i přes epidemická opatření? Nemusíte chodit do klubů a dalších podniků. Stačí venku přivítat jaro, protože tou dobou se tam dějí věci – tehdy je to ten největší mejdan! Jedinou potřebnou vstupenkou je laskavost a všímavost. S nimi se vám otevřou každé dveře. A program může začít! Ve vzduchu je cítit příval nové energie, příprav a očekávání. Těšení se. Atmosféru dolaďuje tajemno. Tanec a radost, rozvernost. Namlouvání, semknutí.

Významný (ale opomíjený) den v roce? Mezinárodní den lesů, který jsme „oslavili“ 21. března. Les je mým druhým domovem. Chvilku jsem pátrala, kde se vzaly kořeny mé lesní lásky. Teď už je mi to celkem jasné – po mém tatínkovi, který les miluje. Právě v lese naplno cítím klid a harmonii. Díky tomu je to skvělé místo na čchi-kung, relaxaci a modlitbu. „Hačnout“ si někde na pařez a jen tak koukat do

Blíží se jaro, vše rozkvétá a moje okolí je celé natěšené, že může chodit víc ven za sluníčkem. Obvykle také patřím mezi ty nadšence, co teplé počasí vítají s nadšením (mám ráda zejména léto a hudební festivaly), ale letos mě to – snad vlivem koronaviru,  nevím – nějak míjí. Až příliš jsem si zvykla na čas strávený doma, a jak už to tak s lidskou povahou bývá, když moc zlenivíte,