Před devíti lety jsem prodělala svoji první velkou břišní operaci, kdy mi byla vyvedena kolostomie. Moje břicho v té době mělo celkem rovný tvar, stomie se dobře hojila, její okolí bylo rovné. Po splasknutí se hezky vyrovnala s břišním reliéfem. Moje stomasestřička byla velice zkušená, takže okamžitě na první pohled nasadila správnou pomůcku, která hezky držela. Měla jsem rovnou podložku a sáček s výpustí kvůli častým stolicím z Crohnovy choroby. Celých

Narozeniny. Den, který je vyhrazen pouze nám. Den, kdy si připomínáme vlastní zrod na tomto občas zvláštním světě. Popravdě, nikdy jsem moc neholdovala bujarým oslavám jakéhokoliv druhu a u jakékoliv příležitosti – narozeniny, svátek, silvestr, titul a podobně. Ale čím jsem starší, tím víc tomu přicházím na chuť. Jako bych si sama sebe začala víc vážit. Věnuji větší pozornost vlastnímu životu a blízkým lidem. Vážím si projevené náklonnosti a podpory

Kdo si už delší dobu čte mé sloupky, ví, že se často zamýšlím nad tím, jak pojmenováváme věci kolem sebe. Dnes se k této tradici vrátím a zamyslím se nad souslovím, které často potkáváme: speciální vzdělávací potřeby. Asi to nemusím blíže představovat. Děti se speciálními potřebami. Uchazeči se speciálními vzdělávacími potřebami. Kdyby sem přiletěl Marťan či jiný mimozemšťan, nejspíš by si pomyslel, že takoví lidé potřebují během vyučovací

Do cukrárny vejde jako někdo, kdo normálně kulhá. Ven vychází po kouskách. Nejprve vytrčí ruku s kelímkem svíraným tak mocně, že to zavání novou baristickou technikou. Následují blíže nespecifikované části těla (například bok opřenej o skleněnou výplň dveří nebo zadek s obtisklou omítkou) a nepřirozeně vysoko zvednutá noha překračující půlcentimetrový práh. Přihlížející děti tleskají zdařilé imitaci plameňáka, ona však vytřeštěně zírá před sebe a celou svou bytost sune k nějakému pevnému bodu,

Několik vysokých škol – hodně učení – málo spánku. Dodnes si vybavuju, jak jsem po nocích bloumala po chodbách koleje nebo seděla ve společné kuchyňce a biflovala se moudra na politologii, teologii… Nadrcených informací si pamatuju pramálo. O to víc mrzí, že mi neprospaný čas nikdo nevrátí. Nu, co už teď nadělám? Docela dost. Poučená z chyb svého „mládí“ dávám spánku větší prostor. Snažím se chodit do hajan v podobnou dobu (po půlnoci)

Sice již patřím do kategorie „život začíná po čtyřicítce“, ovšem to mě neodrazuje od bezprostřední radosti a chuti hrát si. Hrají-li si dospělí, většinou to zavání nějakou pikantérií. Jaká škoda, že mnozí s naskakujícími roky považují za nudu či ostudu ponechat si část dětské duše a rozverný pohled na svět. Proběhnout kaluží, nastavovat tvář kapkám deště. Zavzpomínat si na bezstarostné časy nad pexesem nebo dominem, mikádem… Zajuchat si nad získáním lukrativní stáje v Dostizích

Mně taky někdo ublížil, zkoušel mě přeprat, osahávat, svlíknout a taky jsem se milovala nebo tak něco proti své vůli. Pokud můžu soudit, takhle to má hodně dívek a žen, ale nemluví o tom. S kým totiž? A jak přesně? Proč nám ten, kdo to viděl a byl u toho, nějak nepomohl? A kde začíná a končí naše holčičí vina nebo spíš náš podíl na tom všem? Když se řekne sexuální násilí, mnoho lidí

Když se řekne sebepéče, většině z nás se pravděpodobně vybaví péče o sebe na úrovni fyzické: základní návyky jako čištění zubů, sprcha, stříhání nehtů a podobně. Tyto úkony bereme naprosto automaticky. A jelikož většina z nás prošla úspěšnou výchovou a socializací v raném dětství, vůbec nad tím nepřemýšlíme. Je to zvyk, který z nás dělá civilizované lidi. Sebepéče je však mnohem víc než to. Starost o sebe má i složku psychickou. A na tu často zapomínáme.

Asi to znáte. Objeví se někdo, ať už slavná osobnost, nebo obyčejný člověk v našem okolí, který řekne, že má ADHD, autismus, depresi a podobně nebo že je jiné než většinové sexuální orientace. Na internetu, ale i v reálném životě se pak dozvíme toto: „Co to je za výmysl? To za nás nebylo. Když někdo zlobil, dostal na zadek a byl klid. A nikdo se nepromenádoval nahý po Praze, to by ho

Často tu cupuju věci, co nefungujou, a mohly by. Ale jen někdy zachytím, co mě dojme. Ne že by se mi to nestávalo. Jenže zapsaný na papíře mi to zní moc pateticky, mentorsky nebo suchopárně. Nebo neumím psát. Ale zkouším to. Znáte takový ty dny, kdy nenáladou seřvete i kefír v lednici? Tak takovej den to byl. Vedro, dusno, venku i ve mně. Potřebovala jsem vypadnout a vidět něco zelenýho,