V předchozích textech jsem se zabývala různými formami ableismu a dnes bych se ráda podívala na jednu diskriminaci, kterou najdeme snad mezi všemi jeho formami. Jde o takzvaný gatekeeping. Toto slovo pochází z angličtiny a doslova znamená „střežení brány“. Přeneseně pak označuje situace, kdy někdo rozhoduje o tom, kdo bude mít přístup k určitým informacím nebo do určité skupiny. Ne vždy je to samozřejmě špatně. Lékařem se může stát pouze absolvent

Ještě jedna věc je na pádech fakt zajímavá. A kupodivu se o ní v žádných učebnicích nebo atlasech nedočtete. Soukromě jí říkám dojezd, veřejně jde o propriocepční variaci na dlouhý vedení. 🙂 Totiž – člověk s obrnou upadne, vstane, poskládá se, metelesku blesku, cajk. A ejhle, za hodinu, za dvě, za tři se najednou nezvládne pohnout, tělo se mu rozklepe, rozbolí, zatuhne, drží pohromadě srstí a horko těžko dělá jednotlivý pohyby. Ano,

Posledních pár dní bylo (jako vždy) perných. Znovu se roztočil koloběh lékařů/specialistů a já se v tom začala pomalinku topit. Vrátit se do běžného rytmu dne se zdálo komplikované, ale krok za krokem zvladatelné. Moje urputnost se očividně vyplácí. Strach (a nejistota) na každém kroku byl často dohnán mým mottem „TO PŮJDE!“, ale pořád tam někde strašil a mžoural na mě velkýma očima. Radost z dobrých výsledků magnetické rezonance se

Jen co se vzbudíme s novým dnem, stárneme. Uléháme-li do peřin za odpočinkem a nočním spánkem, stárneme. Přibývají nám vrásky a nemilé defekty. Roky utíkají. Stárneme. Objevují se rovněž jizvy. Někomu čerstvé po operacích, zraněních. Jiné se naopak zacelují. Některé se znovu otevírají; potřebují opět vyčistit, získat prostor k potřebné regeneraci. Stejné to může být s jizvami a šrámy na duši. A často spolu všechny souvisejí… Osobně bych ani nespočítala hodiny odžité v lékařských

Když člověk spadne, má to nejhorší za sebou. Rozprskne se, potluče, už to může být jen lepší. Nebo ne? Časy, kdy vás kolemjdoucí s odporem překročili nebo si špitali cosi o nadměrném požití alkoholu, už jsou pryč. Myslím. Doufám. Teď se seběhnou, debatujou, mají čtvero zdravých končetin, dvojnásobek telefonů a foťáků a nebojej se je použít. 🙂 Obvykle je jeden rozpláclej, jeden zdvihač, jeden dobíhač a pomahač, jeden radil a několik

Srovnávání. Děláme to všichni. Pozorujeme, hodnotíme, komentujeme. Co kdo má na sobě, jak se chová, kolik vydělává. Určitě mi dáte za pravdu, že jste se minimálně jednou stali účastníky takovéto debaty (a přisuzovat tuto vlastnost pouze ženám by byl stereotyp). Navzdory všem výzkumům a teoriím sociálních věd si nedělám iluze, že i sami psychologové se těmto návykům myšlení nevyhnou. Minimálně já ne. Vždyť jsme taky jenom lidi… Moje

Jsme špatní aktivisté, když jsme si na Twitteru zablokovali jednoho z nás, protože nám lezl na nervy? Nedávno jsem se v jedné internetové diskusi dostala do sporu, zda je možné hájit práva člověka, kterého mám zablokovaného na nějaké sociální síti. Dejme tomu, jestli je možné hájit práva autistů, když jich mám pár na Facebooku na černé listině. Možné to určitě je, každopádně je potřeba předem vysvětlit, co

Zápis zněl jasně – rozcvičit ženu s kulhavou nohou. 🙂 V úterý a ve středu, dva nejvíc ledový dny posledních let. Zvažuju rolbu, auto, cepín a mačky, případně povolat odborný ansámbl k sobě domů. Víc rozumná než romantická nakonec vypnu Zárybnickou, zavřu diář i peněženku, zaleju meduňku a domluvím si průvodce. Jenže Costner na venkov nemůže, střežit začne až ve městě. Bodejť. Na bus se obouvám o půl hodiny dřív. Nandám si zimní

Lidská mysl je lehce ošálitelná. Psychika to celé bravurně doklepne. Výsledek? Budoucnost je na světě! Všimli jste si, jak často žijeme podle daných predikcí a vzorců? Jako kdybychom byli panenkami a panáčky na klíček – někdo další naše strojky natáhne, postrčí nás… Rozpohybujeme se po dané ose. Směrem, kterým se má naše dějová linka vyvíjet. Proč? Protože „tak to má být“ a statistiky nejsou proti. Kolikrát za život už

Podjela mu noha, zavrávoral, kecnul si na zadek a převrátil se na záda. Áááááá. Já se zdrcla, jen na to koukám, on se vmžiku v obráceném sledu zhoupnul, postavil a pokračoval, jako by se nechumelilo. Tohle já nikdy umět nebudu, přitom on se ani neoprášil. „Jsi v pohodě?“ kviknu víc ustaraně, než se sluší. „Sim tě, to nic nebylo, neboj.“ Bojím. Bojím se všeho, co souvisí s pohybem v prostoru. Vždycky