Zdrobněliny taky nemusím, jenže „cesty a rutiny“ zní spíš jako název cestopisu nebo pornofilmu. 🙂 Půjde o pohyb, ale ne prstem po mapě nebo po mase, ale pohyb perplexáka odněkud a hlavně někam. Jo, tak tím jsem úvod zásadně vylepšila. 🙂 Dneska o tom, jak to, že se člověk s dětskou mozkovou obrnou vůbec může hejbat a koho nebo co k tomu potřebuje. Předně – výraz „hejbat“ je dost zavádějící. Pokud si

Posledních 14 dní je krapet monotematických. Minulý týden magnetická rezonance, tento týden magnetická rezonance. Kde jsou ty časy, kdy mi tohle vyšetření zvedlo údivem alespoň jedno obočí. Chodím na ně tak často, že aspiruju na magnetku na ledničku. Minulý týden mozek a krční páteř, tento týden zbytek mé monumentální páteře. Záhadně se pokaždé potutelně těším, jak moc vymakané to mají od minulého vyšetření. Někde dostanu sluchátka, jinde

Životní okolnosti si s námi umějí pohrávat jako kočka s myší. Někdy se kočkujeme navzájem. Často to mohou být hry nechtěné a nevyžádané. Takové, na které jsme nebyli ani trochu připraveni. Pak nezbývá než napnout všechny síly a nad vyzyvatelem v boji zvítězit. V loňském roce to bylo kočkování poněkud ostřejšího rázu. V roce 2021 nás kromě zákeřných seknutí drápky a náročné kličkované před rafinovanými nástrahami světového dění naštěstí čeká také období očkování, svítá

Navrhuju v novém roce začít odspoda, ale přízemní rozhodně nebudem. 🙂  Povíme si něco o tom, jaký to vlastně je vzpřímeně stát. Nebo aspoň stát, ať nejsem tak náročná. Fakt je, že kdo má dětskou mozkovou obrnu a zatím stojí, ten se určitě brzy skácí a víc nebo míň úhledně si lehne. Většinou nechtíc, pokud zrovna neprodává žíněnky nebo karton pro kaskadéry. Stát s touhle diagnózou je totiž zázrak. Je

Nikdy jsem si nedávala novoroční předsevzetí. Konec poněkud náročnějšího roku 2020 mě však donutil k bilanci. Během velkého množství času stráveného doma jsem měla možnost věnovat se více sama sobě a utřídit si priority. Zjistila jsem, jak je pro mě důležitá zdravá kombinace práce a volna, soulad zodpovědnosti a koníčků. Řád, který mi dodává někdy chybějící pocit jistoty a bezpečí. A co se nestalo, večer před první poradou v novém roce jsem

Můj úplně první text pro Inspirante nesl název Vůbec na to nevypadáš, a i když to v něm nebylo explicitně zmíněno, týkal se takzvaného passingu. Ale co to vlastně je? Passing je sociologický termín pocházející z angličtiny a odvozený od slovesa pass, které má mnoho významů, například procházet. Passing je stav, při kterém nám nějak prochází, že na okolí působíme jako někdo jiný, než jsme. Nutno ovšem podotknout, že to působení

Letos padlo rozhodnutí – vytvořím si speciální adventní kalendář. Benefity: Neztloustlo se po něm. Kreativita dostala volné pole působnosti. Zpomalenější kognitivní funkce měly pravidelné lekce. Jemná motorika dostala zabrat. A jako bonus si Lenka předvánočně uklidila. Viděno touto optikou – adventní kalendář snů. Nutno podotknout, že jsem si jej vytvořila úplně sama a přesně podle svých divotvorných potřeb. Jak na „vytuněný“ adventní kalendář? Během stěhování jsem

Blíží se Vánoce a já bilancuji uplynulý rok. Hlavně pracovní život. A zjišťuji, že zdání klame. Nebyla jsem odjakživa psycholožkou. Nebyla jsem odjakživa ani spisovatelkou. Ačkoliv psát příběhy jsem začala dřív, než jsem začala analyzovat příběhy lidí v jejich hlavách. Rodiče ze mě chtěli mít literátku nebo historičku. Ne psycholožku, co pracuje s pomatenci. Nakonec jsem tu psychologii stejně vystudovala. Nikde však není psáno, že nevystuduji ještě tu literaturu.

Před dvěma týdny jsme si vysvětlili, co je ableismus internalizovaný. Dnes si povíme, co je ableismus laterální, proč existuje a co s ním. Před několika lety jsem ve svém bývalém zaměstnání měla šéfovou, která nám čas od času zaslala mail. Na tom by nebylo nic zvláštního – její korespondence mi však přišla legrační. „Ahoj Ivo, prosím stav se na zchůsku v pět odpolede. Drahomíra.“ (vymyšlené jméno) Ukázala jsem

V minulém sloupku jsme mluvili o tom, jak těžké je přijmout handicap jako takový. Bez roztleskávání, trumfování nebo dávání postižení do divných souvislostí, které dělají z člověka s diagnózou plyšáka, rozesmáté tele, nebo bojovníka. V podtextu toho všeho jako by bylo: „Promiňte, že jsem mezi vámi, ale nebojte, já jsem úžasnej, schopnej a naprosto samostatnej, vlastně o mně vůbec nebudete vědět“. Tomu věří on i vy, ovšem hned poté se ztratí na trase