Nemám chuť dnes rozebírat idiopatické střevní záněty, dokonce si ani nevedu diář, kde bych své potíže náruživě evidovala a sledovala. Naopak. Seznámím vás s jednou úsměvnou mnohaletou rodinnou tradicí. Je to dávno, co jsem na trhu objevila malý záložkový kalendář. Každý měsíc zpestří moudrým příslovím, výrokem či citátem. Atmosféru sdělení podtrhují originální a výstižné fotografie. Kalendáře jsem začala dávat pod stromeček celé rodině, hned si je oblíbili. První roky jsme

Minulý rok přes nás bleskurychle přeletěl jako drak nad zakletým královstvím. Za to, že jsme to přežili, se nám dostává nové šance. Má krásné číslo 2022. Pojďme ji nepromeškat a užít si ji! Už v říjnu minulého roku jsem si pořídila osobní diář, pracovní diář i finanční deník pro letošní dny. Nevím, zda jsem se tolik těšila, až rok 2021 odškrtneme a vytěsníme. Pravdou je, že mi přišel extrémně

Vím, že máš práce nad hlavu. Děti ti dávno napsaly a poslaly své dopisy s nejtajnějšími přáními, která se jim teď snažíš vyplnit – však zvoneček tě přivolá do téměř každé domácnosti co nevidět! Vlastně ani nevím, jestli ti mohou psát i dospělí. Ale určitě vím, že bylo daleko snazší činit tak jako malé děcko. Pro mě i pro tebe… Hračka, kniha, pěkné ložní povlečení, v nejbujnějších snech běžky. To

Vždy jsem si myslela, že jde o klišé, frajeřinku a poslední zoufalství žen z pocitu ujíždějícího vlaku, když jsem viděla obálky knih nebo články s tituly a tématy, které přesvědčovaly a nabádaly, že život se rozjíždí až po čtyřicítce. Že po padesátce skutečně stojí za to žít a kdo ví, jaké další zázraky nás čekají po šedesátce a dál! Jenže ono na tom opravdu něco je! Přibývající roky mě trochu děsí, protože si pořád připadám jako holka.

Cestou životem narazíme na bezpočet překážek. Velmi záleží na povaze, vůli a píli každého z nás, jak tyto bariéry vyhodnotíme a zvládneme. Podlehneme jim? Nebo je zbouráme, případně přeměníme v něco daleko lepšího?  Překážky mají různé podoby. Ať už jde o zamčené dveře či srdce, strach, podceňování a nesmělost, zbabělost, lhostejnost, zlobu a hloupost; objížďky, výmoly a vykolejení, onemocnění a znevýhodnění, zmařené plány a projekty, nedorozumění… Dané překážky lze přijmout, nechat je být. Dát se jimi smýkat,

Nikdy dříve mě nenapadlo, kolik je druhů loučení. Je jich tolik! Nemusí mít pouze smutný nádech. Ovšem právě takových se velmi obáváme. Tak moc, že tím strachem možná vytěsňujeme i ta příjemná z nich. S někým či s něčím se loučíme po celý život. Během dne, řekneme si prosté ahoj zítra, po telefonu, dáváme si na shledanou v práci, obchodě, na úřadě… Loučíme se s určitou životní etapou, končícím dnem, s ročními obdobími, s láskami. Smutníme při odjezdu z povedené

Zní vám to nepravděpodobně? Říkáte si, co je to za nesmyslný protimluv? Pózu a sluníčkářskou frázi? Zahoďte předsudky a čtěte dál. Láska je základ všeho. Znovu ten výše uvedený pocit? Kdepak! Také si nepředstavujte jen nejběžněji zmiňovanou lásku partnerskou. Abyste našli štěstí i s bolestí, musíte mít rádi, co zrovna děláte, vnímáte a cítíte, kde a s kým jste, kým jste. Pokud v jisté okamžiky trpíte, opravdu to neznamená, že zároveň nemůžete zažívat

Během několika okamžiků se můžeme přehoupnout do části životního hřiště, na kterém už nejsme zcela soběstační, prostě potřebujeme pomoc. Je nezbytné ji vyhledat, požádat o ni, přijmout ji. Hlavně bychom za ni měli být vděční. Nebrat ji jako něco naprosto samozřejmého. Ať už jde o nenadálý radikální a prudký zlom či situaci, která se s námi táhne dlouhá léta, ale už ji nedokážeme zvládat. Nastává čas poohlédnout se po záchranné síti.

Pocit, že jsme dokázali něco, co se nám zdálo zhola nemožné, je k nezaplacení. Povznášející, posilující. Dodá nám energii do dalších dní, pokusů a životních zkoušek. Jsme totiž daleko silnější, než si vůbec umíme představit. Proč se vlastně někdy tak moc bojíme, že selžeme? Že nebudeme perfektní? Vždyť všichni se stále učíme, všichni chybujeme. Odhalovat své slabé stránky není snadné, je to však lidské a úplně normální. Naopak