Někdy si říkám, že mám obrnu jenom proto, aby lidi kolem měli program a mohli mi střežit morál. Sami sice na veřejnosti nechtěj sádry, ortézy ani tejpy, vadilo by jim i jen nakráčet do opery v ortopedických botách, ale „u mě je to něco jinýho“. Prosím vás, proč? Myslíte si, že když něco k chůzi potřebuju a nemůžu jinak, že jsem zvyklá? Nejsem. A není mi fuk, jak to vypadá, i když

Kdyby jenom na nule, mně to s obrnou klouže i nad ní. A fest, to mi věřte. Oslizlej postřeh první: Klouže to furt Jakmile teplota klesne k pěti stupňům, jsem v loji. Venku je mlha, vítr, jinovatka, rosa, listí, déšť s příměsí zimy. Chodníky a dlažby jsou zvláštně olezlý něčím, co vám přijde jenom mokrý, ale pro nás je to přimrzlý, olezlý, kluzný, zkrátka zoufale nebezpečný a nedůvěryhodný. Když se prostě vzduch a povrchy

Špatně chodím. Přesně takhle to zvenku vypadá a přesně takhle to cizím lidem popisuju i já, protože latina i konkrétní stav neuronů stejně nikomu nic neřeknou. Má to ale háček. Ostatní pak nemají šajn, jak moc těžká pro mě chůze a pohyb v prostoru jsou, protože na to nevypadám. Říkají si, že mě možná něco bolí, táhne, nebo je to pro mě složitější, ale hodí si to tak někam na

Prej to čtenáři chtěj, a tudíž to lidi v médiích tak dělaj. To jsem ovšem v loji. To můžu o inspiračním pornu psát elaborát i jeden sloupek za druhým, a krom toho, že upustím páru, nezměním nic. Že by se rétorika reportáží změnila proto, že jsem to řekla, je za mě úplně stejně nereálný, jako že vysmátý, osudu vzdorující handicapovaný bojovníky chtějí sami čtenáři. Jasně, taky dobře znám tu poučku, že

Když tuhle větu řekl, přejel mi mráz po zádech. Přišel si spolu s ostatními popovídat o zaměstnávání kolegů s handicapem. S hlavou plnou otázek viděl hlavně překážky. Není sám, praxi totiž zvládá málokdo.  I když handicap už není vysloveně problém a míra pochopení i pomoci roste, nablízko jsme pořád kolem nuly, systémově a legislativně hluboko pod ní… Jasně, ať je v našem okrese zařízení pro lidi s handicapem, ale ne tady ve městě nebo vedle mýho

Opsáno ze života po týdnu plném pročítání textů na téma handicap, posudkáři, stát a my. Už to příště neudělám, fakt. Dneska tedy nepolechtáme bránici, spíš budeme pokoušet žaludek. Poslední dobou si připadám jako na tržišti. Je tam živo, barevno, voňavo a halasno. Kdybych byla jenom divák, moc by se mi tam líbilo. Jenomže já jsem prodavačka, nakupující, majitelka, strážkyně kasy, výběrčí daní i drábová. Když si chci užít prodej

Na chodbě máme od výtahu na obě strany protipožární dveře. Jsou namontovaný obráceně, takže se otevírají ne ke zdi, ale tak, že zatarasí únikové schodiště. Kolaudací to prošlo. A teď otázka za dva bludišťáky: jak to obyčejně vypadá na chodbách, co myslíte? Většina dveří je otevřená křídlem do schodiště, sem tam mají ještě zarážku.  Dost dveří je průchodných druhým úzkým křídlem u zdi. Tím se ale

Hlavně důstojně. To mě napadlo jako první. Protože jít do Poslanecké sněmovny není jen tak, i když je to na seznámení a raut neziskovek u příležitosti Týdnů sociálního podnikání. Udělala se mi vráska na čele a vydul špek na břiše.  S tím do pondělka nic udělat nestihnu, takže nezbývá než při setkáních přiměřeně zadržovat dech nebo se ke společnosti přibližovat z boku. Stavět se přitom k celé problematice zpříma bude vcelku oříšek, ale

Byl jednou jeden předvolební mítink v Telči, pár politiků a policajtů, jedno parkoviště, dvě místa pro invalidy a dva novináři. Parkoviště si legálně vyhradili aktéři mítinku, čímž na čas nebylo přístupné veřejnosti, i když tam fyzicky chyběly zábrany. Politici na prázdném parkovišti zaparkovali na místech pro invalidy.  Čapla je při tom o akci neinformovaná policie, a tak na její výzvu přeparkovali. Jenom pro forma, protože jestli nějaký lidi s patřičným handicapem ve svých

Nespavost má pár výhod. Tedy doslova dvě. Jednu, že můžu legálně vypít víc kafe, už na tom stejně nesejde. A druhou, že jsem při smyslech ve chvíli, kdy v telce dávají zajímavý filmy.  Tenhle se jmenoval Danny Collins (česky Druhá míza) a byl inspirovaný tím, co se opravdu stalo.  Skutečný na něm bylo hlavně to, že si vůbec na nic nehrál. Uprostřed noci mi bylo, jako by mě někdo