U jeho příspěvku byla ilustrativní fotka z nemocnice a tisíce lajků. Ne, nezávidím, ani autora přehnaně nelituju, i když podobnej zážitek a šok nikomu nepřeju. Sdílet storku a vidět tolik podpory léčí, ale mě evidentně ne. Ne takhle. Mě to dráždí, přiznávám. Nechápu, proč se z toho musí dělat něco víc, než to je. Ne život jako takovej, náročnej životní styl nebo smůla, ale příběh s přesahem a plusový body. Je to jako

Ten chodník nesnáším.  Je v něm plno kamínků, je křivej, a kdybych zakopla, budu si štěrk z kolen a dlaní dloubat ještě měsíc. I když je naproti i o kus dál nově vydlážděnej, chybí mu nájezd. Já sice nejedu, ale obrubníky už pár let nedávám, nějak ztrácím potřebnej švih. Za zády mám silnici, pod sebou hrbolky a před sebou nic. Čili hazard.  Nádech, výdech. Čím jsem blíž, tím víc se šourám. Což

Už je to tady zase. Částka na vyúčtování nesedí a já nevím proč.  Koukám do rozpisu a začínám se chytat. Všichni telefonní operátoři mají ze zákona povinnost klientům, co mají průkaz ZTP/P nebo nově i nízký příjmy, snížit tarif o dvě stovky. Modrej to dotáhl k dokonalosti a sumu navýšil ještě o padesát korun. Vždycky mi to přišlo jako hezký gesto a slušná konkurenční výhoda. Až doteď. Teď tuhle částku zrušili.  Jasně, operátor

Vím, že věta z nadpisu je myšlená dobře, ale jen minimum lidí ji myslí naprosto vážně a chápe, co taková pobídka znamená v praxi. Včetně mě. Jde totiž o zvláštní odnož umění říct si o pomoc a já pořád čekám, kdy si nebudu připadat hloupě, provinile, vynuceně vděčně nebo jako malý dítě, co si zasloužilo cukrátko a musí hlavně hlasitě poděkovat. Vidím, že jsou lidi, co v tom umějí chodit a ruku v ruce s vlastní

To si takhle koupíte nový přístroj, a jestli na vybalování padne polední pauza, tak na návod počítejte s dovolenou. Já si teda beru sick day, protože z úrovně textu mívám průjem, ale možná jsem nepochopila, že civilizace komunikuje v obrázcích a heslech a standardní česká věta s podmětem, přísudkem a dalšími nezbytnostmi uživatele zdržuje. Asi jde o novodobou formu komiksu. Krok 1: Najdi správný lejstro Otevřu krabici, zírám do bublinkové fólie nebo kartonové drtě a různě tvarovaných odřezků.

Nemáte pocit, že názoru se připisuje až moc velká důležitost? Z názoru se stala veřejně vyžadovaná komodita, v podstatě povinnost a taky omluvenka pro hulvátství.  Přála bych si být zase trochu víc retro. Jít jen tak do krámu (a nevyjadřovat nákupem svůj názor na obchodníka, zboží a ekologii), zavolat na zákaznickou linku (a nehodnotit kvalitu operátora a šumu svistu), přihlásit se do mejlu (a nečíst názor algoritmu, že kdybych byla co k čemu, tak

„Ale vy jste přirozeně krásná, ani vrásky nemáte, takže jen maličko omladíme…” Několik rychlých tahů tužkou udělá z původně vcelku důstojné paní něco mezi atlasem a klaunem. Dáma v bílém se přitom rozvášní, lehce se jí zvětší panenky a chřípí, všechno ostatní je dokonale symetrické, uhlazené a ani se to nehne. Rozhovoří se o konturách, kyselinách a procedurách na –ing, které jsou tak neinvazivní, že se dělají s jehlou v ruce jenom proto, aby

Tak jsem si přečetla článek od pana kardinála. A pak znova a znova a znova.  Považuju se za velmi gramotnou, se schopností se v psaném slově velmi rychle orientovat, ale tohle se fakt nepovedlo. Titulek je zavádějící a text přetéká příměry, ze kterých aby jeden myšlenky složitě vyhrabával. To ovšem zdaleka není všechno.  Se vší úctou k panu Dukovi coby významnému představiteli církve – o tom, jak strašlivé je znásilnění, nemůže vědět

V posledním týdnu se mi díky pár internetovým diskusím o autobusech málem i zdá. Napsala jsem článek a pak reakci k sobě na sítě, přátelé na zdi tedy prominou malé, teď už veřejné a lehce obohacené repete. S odstupem několika dní jsem pochopila, že většina lidí se dál než k výsledné částce jednoduše nedostane. Jako kdyby to, že je něco za levno omlouvalo úplně všechno. Za mě je solidarita i v tom, že

Procházím kolem ní a opatrně se usměju. Byla zabraná do něčeho na zemi, kamínek, brouk, list, já jsem ji ale rázem zaujala víc. “Ahoj paní!” “Ahoj slečno!” “Potřebuju něco vědět”, říká mi a očima hypnotizuje mojí vytuněnou ortézu, kterou ráda nosím přes kalhoty. “Tak jo, říkej.” “Prosím tě, kde můžu koupit takovou nohu jako máš ty?” “Ty bys takovou chtěla?” “Jo, ale menší, tvoje by mi byla