Od začátku března se můj životní rytmus razantně změnil. Ubylo volného času a přibylo povinností. Julka, naše čuvačice (máme ji od loňského srpna), se totiž dostává do „telecího“ období, a jak roste a nabírá na síle, tak se snaží vydobýt si své postavení.  Manželka se marně několik týdnů pokoušela naučit svéhlavou psí holku poslušnosti. Neúspěšně. Po jedné takové nevydařené únorové procházce se ale vrátila hodně nahněvaná a poměrně přísným tónem

Když jsem v den svých patnáctých narozenin šlapal do pedálů nového kola, říkal jsem si: „Kamaráde, teď ti začíná opravdový život se vším, co k němu patří. Tak hurá do toho.“   Teď krátce k tomu, proč tento sloupek píšu. I některé další zážitky, které v mé hlavě zůstaly a nevymazaly se jako desítky jiných, mám spojeny s konkrétním místem či dopravním prostředkem. Napoprvé to bylo už zmíněné kolo a místem byla pěšinka vedoucí k lesíku

První měsíc letošního roku určitě neoznačím jako ten nejvydařenější. Prodělal jsem tak dvě a půl virózy, třetinu měsíce jsem si užíval antibiotika a ta moje palice měla tendenci furt stávkovat. Když už jsem ji dvěma brufeny přemluvil ke spolupráci, vydržela v provozu tři hodiny a pak byl s přemýšlením šlus. Ten úvod nepíšu proto, abych si stěžoval, spíš jen trochu omluvil jeden ze svých nešvarů, který mě provází věky věků.

98 % Na takovou hodnotu byl můj mobil nabitý poslední páteční ráno roku 2022. S manželkou jsme právě vyráželi na návštěvu našich kamarádů do hlavního města. A právě v tu chvíli se mi podařilo ulomit nějaký plíšek v konektoru mobilního telefonu. Propadl jsem do stavu, který lze bez přehánění označit jako beznaděj. „Nestůj tam jako kupa neštěstí a rychle se sbal, telefon si necháš opravit v Praze. Když ne, tak to ty tři

Před psaním svého posledního letošního sloupku jsem dlouho přemýšlel nad tím, o čem by měl být. S předstihem jsem „ždímal“ hlavu a vzpomínal na zasunuté vzpomínky, historky, zdary i nezdary. Pořád žádný nápad. Respektive jich pár bylo, ale všechny stály za kočku. A to jsem si dokonce před spaním nepouštěl žádné podcasty ani na YouTube či různé dokumenty, aby mě to nerušilo a nějaká ta inspirace před usnutím došla. I na procházku do

Úspory jsou tématem, kterému se v posledních měsících nemáte šanci vyhnout. Lidé šetří, kde se dá. Snižují teplotu ve svých bytech, nakupují ještě více ve slevách, někdo začal jezdit do práce na kole. V naší domácnosti bývá snaha ušetřit občas i tématem drobných půtek. „Zavři tu chladničku,“ okřikla mě nedávno manželka, když jsem vybíral, jestli si k houstičce dám klobásku, nebo salám a jestli bude navrch lepší eidam, nebo rajče.

Sloupky naivního optimisty píšu většinou v neděli dopoledne, a to bývám spíše melancholický a k dobrému naladění mysli mám většinou dost daleko. Je pravda, že od doby, co na ČT 2 dávají v neděli večer westerny, jsem i neděle vzal trochu na milost. Třeba western Rio Bravo s Johnem Waynem a Deanem Martinem (který vleže zabrouká „My Rifle, My Pony and Me“) si nenechám ujít, ani když jsem jej viděl už minimálně pětkrát.

Září, které ohlašuje konec léta a příchod podzimu, patřilo mezi měsíce, které bych nejraději z kalendáře vyškrtnul. Možná se tento vztah k měsíci, kdy léto přechází v podzim, začal budovat už od školních let a souvisí s koncem prázdnin. Matně si vybavuju, že ve mně nebudily ani náznak nadšení obrázky ve slabikáři, jež znázorňovaly vesnické hochy na poli, jak si pečou v popelu brambory a radují se z pouštění papírových draků. A my se museli

Sudičky jednomu nadělí zdraví, dalšímu štěstí nebo krásu. Jestli jsou v tom rozdělování spravedlivé, na to má asi každý svůj názor. U mě rozhodně nešetřily, když mi nadělovaly výšku, do které narostu. Nejvíce mi při zdravotní prohlídce naměřili někdy v šestnácti, kdy jsem měl v kartě zapsáno 195 centimetrů. V sedmapadesáti už měřím necelých 190, ale to jen pro přesnost. O té výšce se zmiňuju proto, že na jedné straně je to

Po roce 1989 se lidem ze zemí bývalého východního bloku otevřely hranice a velká část našich obyvatel tak poprvé mohla porovnat, jak se žije lidem v Rakousku, Německu, Itálii a všude možně.  S tehdejší přítelkyní (dnes už je 28 let mou manželkou) a její kamarádkou a partnerem jsme vyrazili stopem do Itálie. Kromě věcí, na které jsme tehdy čučeli jako na zjevení, myslím tím obchody plné všeho možného zboží, auťáky