Ačkoliv vzhled a móda není všechno, fakt, že přikládáme význam tomu, jak vypadáme, je důležitá součást prvního dojmu. Šaty dělají člověka. Oblečením rovněž dáváme najevo, kým jsme. Jaká je naše identita, jaká jsou naše přesvědčení, postoje. I to, že se o vzhled nezajímáme, o nás něco vypovídá. Nemusíme být zrovna módními stylisty, abychom si to uvědomili. Nemusíme být rovněž součástí nějaké subkultury, aby nám bylo jasné, že naše móda

Vše, co zde s vámi sdílím, píšu vlastními slovy, proto v tom prosím nehledejte odbornou pomoc a omluvte mé někdy nemotorné a nepřesné vyjadřování. Chci s vámi sdílet svůj příběh a nasměrovat vás k hledání pomoci. Jde o téma doktory často bohužel opomíjené, přitom je to dost zásadní problematika, která dokáže neblaze ovlivnit kvalitu života pacienta. Jsem toho sama příkladem… V minulém článku jsem vám vyprávěla, jak probíhala moje první rehabilitace. Další sezení

Jak se neupéct je zásadní otázka posledních dnů. Dlouho jsem uvažovala o kryoterapii, ale ta je díky spasmům pasé. Navíc kryoterapii mám daleko, ale sprchu/vanu doma. Pustit na sebe ledovou vodu je naprosté požehnání a stoprocentní slast. Někdo to nesnese, já to miluju. Jako správný lední medvěd si chrochtám blahem. Plus mi to nahrazuje koupání v rybníce/bazénu, kam teď stejně nemůžu. Blaho z ledové vody pomíjí, když se soukám

Kdyby to bylo v pohádce, bylo by to ještě fajn! Nemusela by to být skutečnost. Ovšem následující řádky i význam mezi řádky jsou horor v přímém přenosu… Kéž by byl v mých zkušenostech jediný. Dostala jsem žádanku na ultrazvuk břicha, konkrétně močového měchýře. S ní jsem si měla zajít z polikliniky přímo do nemocnice. Objednat se. Pouze osobně! Hledám, hledám, nikde nikdo, nejméně čtyři osoby mě odkazují jinam nebo na jiný

Vystupuje. Teda chystá se. Dvě zastávky před začne nahazovat na záda batoh a rotovat, aby se mohla švihem odlepit ze sedadla a v letu se pravou rukou zapřít o madlo, tyč nebo rameno spolucestujícího, kterej o tom zatím neví. Potřebuje se vejít do uličky, udržet se vestoje, odstínit dav a brzdění stoje a ještě překonat bariéry (slézt ze sedadla, ze stupínku, nevrazit si něčí nákup do slabin), neucpat průchod, stihnout to a vystoupit.

Být mezi lidmi. Pro někoho normální trávení volného času. Pro někoho výzva. Ne-li problém. Já osobně to mám jak kdy. Jako introvert vyžaduji samotu, ale nezřídka mám socializační tendence a náladu být mezi lidmi. Jelikož mám různorodé zájmy, ne vždy se mi podaří k mému volnočasovému vyžití sehnat tu správnou společnost. A to mě někdy mrzí a nutí se zabavit po vlastní ose. Někdy tuto skutečnost doprovázejí různé pocity: stud,

Podala jsem výpověď a 30. června v Reveniu definitivně skončím. OK, tento úvod zní brutálně přímočaře, zhruba jako ten v Tunelu samoty od Ernesta Sabata, což bylo mimochodem první literární dílo, které jsme začali probírat na vysoké škole. Od té doby uplynulo deset let. Kdybyste se mě tehdy zeptali, kde se vidím za deset let, nejspíš bych pokrčila rameny. Neměla jsem o budoucnosti jasnou představu. Věděla jsem jen, co chci

Ačkoliv si můžete myslet, že vozíčkáři pouze sedí a jejich tělo a mysl jsou zcela pasivní, pokusím se vás vyvést z omylu. Pro zdravého člověka může být až překvapující, že vozíčkář může například takzvaně tančit na vozíku, nebo se tanečně pohybovat ve dvojici se zdravým partnerem, nebo si dokonce zatančit kankán. Také by vás asi nenapadlo, že existují lekce plavání pro handicapované s osobním plavčíkem, který se celou dobu

Autorem výroku Laskavost mění náš osud je duchovní učitel a myslitel Sri Chinmoy. Citát mám vyrytý na krásné dřevěné propisce. Vždy, když se na ni podívám, vezmu ji do ruky, nějak automaticky slova zaměním a přečtu: Laskavost mění náš soud. A to už se mi v životě potvrdilo nesčíslněkrát. Na první dobrou. Pod palbou emocí a dojmů. Možná opakovaných zkušeností s danou osobou. Pod tíhou soudů a závěrů okolí… Kolikrát za život

Minule jsme spolu zkoušeli rozluštit záhadu břemene v rukách líznutých obrnou. Dnes se zvenku přesuneme dovnitř. Při péči o sebe nebo o domácnost jak na potvoru obvykle obě ruce potřebujeme. A co na to Češi? Zavile si myslí, že tyhle úkony pro člověka s diagnózou obstarává přece někdo jinej (rodič, partner, dítě, soused, lokaj, domovník, služka), kdo se do toho pouští buď z lásky, z povinnosti, nebo za prachy. A i kdyby ne,