Vystupuje. Teda chystá se. Dvě zastávky před začne nahazovat na záda batoh a rotovat, aby se mohla švihem odlepit ze sedadla a v letu se pravou rukou zapřít o madlo, tyč nebo rameno spolucestujícího, kterej o tom zatím neví. Potřebuje se vejít do uličky, udržet se vestoje, odstínit dav a brzdění stoje a ještě překonat bariéry (slézt ze sedadla, ze stupínku, nevrazit si něčí nákup do slabin), neucpat průchod, stihnout to a vystoupit.

Být mezi lidmi. Pro někoho normální trávení volného času. Pro někoho výzva. Ne-li problém. Já osobně to mám jak kdy. Jako introvert vyžaduji samotu, ale nezřídka mám socializační tendence a náladu být mezi lidmi. Jelikož mám různorodé zájmy, ne vždy se mi podaří k mému volnočasovému vyžití sehnat tu správnou společnost. A to mě někdy mrzí a nutí se zabavit po vlastní ose. Někdy tuto skutečnost doprovázejí různé pocity: stud,

Podala jsem výpověď a 30. června v Reveniu definitivně skončím. OK, tento úvod zní brutálně přímočaře, zhruba jako ten v Tunelu samoty od Ernesta Sabata, což bylo mimochodem první literární dílo, které jsme začali probírat na vysoké škole. Od té doby uplynulo deset let. Kdybyste se mě tehdy zeptali, kde se vidím za deset let, nejspíš bych pokrčila rameny. Neměla jsem o budoucnosti jasnou představu. Věděla jsem jen, co chci

Ačkoliv si můžete myslet, že vozíčkáři pouze sedí a jejich tělo a mysl jsou zcela pasivní, pokusím se vás vyvést z omylu. Pro zdravého člověka může být až překvapující, že vozíčkář může například takzvaně tančit na vozíku, nebo se tanečně pohybovat ve dvojici se zdravým partnerem, nebo si dokonce zatančit kankán. Také by vás asi nenapadlo, že existují lekce plavání pro handicapované s osobním plavčíkem, který se celou dobu

Autorem výroku Laskavost mění náš osud je duchovní učitel a myslitel Sri Chinmoy. Citát mám vyrytý na krásné dřevěné propisce. Vždy, když se na ni podívám, vezmu ji do ruky, nějak automaticky slova zaměním a přečtu: Laskavost mění náš soud. A to už se mi v životě potvrdilo nesčíslněkrát. Na první dobrou. Pod palbou emocí a dojmů. Možná opakovaných zkušeností s danou osobou. Pod tíhou soudů a závěrů okolí… Kolikrát za život

Minule jsme spolu zkoušeli rozluštit záhadu břemene v rukách líznutých obrnou. Dnes se zvenku přesuneme dovnitř. Při péči o sebe nebo o domácnost jak na potvoru obvykle obě ruce potřebujeme. A co na to Češi? Zavile si myslí, že tyhle úkony pro člověka s diagnózou obstarává přece někdo jinej (rodič, partner, dítě, soused, lokaj, domovník, služka), kdo se do toho pouští buď z lásky, z povinnosti, nebo za prachy. A i kdyby ne,

Před devíti lety jsem prodělala svoji první velkou břišní operaci, kdy mi byla vyvedena kolostomie. Moje břicho v té době mělo celkem rovný tvar, stomie se dobře hojila, její okolí bylo rovné. Po splasknutí se hezky vyrovnala s břišním reliéfem. Moje stomasestřička byla velice zkušená, takže okamžitě na první pohled nasadila správnou pomůcku, která hezky držela. Měla jsem rovnou podložku a sáček s výpustí kvůli častým stolicím z Crohnovy choroby. Celých

Narozeniny. Den, který je vyhrazen pouze nám. Den, kdy si připomínáme vlastní zrod na tomto občas zvláštním světě. Popravdě, nikdy jsem moc neholdovala bujarým oslavám jakéhokoliv druhu a u jakékoliv příležitosti – narozeniny, svátek, silvestr, titul a podobně. Ale čím jsem starší, tím víc tomu přicházím na chuť. Jako bych si sama sebe začala víc vážit. Věnuji větší pozornost vlastnímu životu a blízkým lidem. Vážím si projevené náklonnosti a podpory

Kdo si už delší dobu čte mé sloupky, ví, že se často zamýšlím nad tím, jak pojmenováváme věci kolem sebe. Dnes se k této tradici vrátím a zamyslím se nad souslovím, které často potkáváme: speciální vzdělávací potřeby. Asi to nemusím blíže představovat. Děti se speciálními potřebami. Uchazeči se speciálními vzdělávacími potřebami. Kdyby sem přiletěl Marťan či jiný mimozemšťan, nejspíš by si pomyslel, že takoví lidé potřebují během vyučovací

Do cukrárny vejde jako někdo, kdo normálně kulhá. Ven vychází po kouskách. Nejprve vytrčí ruku s kelímkem svíraným tak mocně, že to zavání novou baristickou technikou. Následují blíže nespecifikované části těla (například bok opřenej o skleněnou výplň dveří nebo zadek s obtisklou omítkou) a nepřirozeně vysoko zvednutá noha překračující půlcentimetrový práh. Přihlížející děti tleskají zdařilé imitaci plameňáka, ona však vytřeštěně zírá před sebe a celou svou bytost sune k nějakému pevnému bodu,