Máš chlapa? A je zdravej? Polykám smeč, že zrovna prodělal rýmičku. Prvotní šok, že i lidi s handicapem žijí v partnerském nebo mileneckém vztahu, vystřídá děsivé zjištění, že se nepárují jen mezi sebou. Ne, kupodivu se neseznamujeme pouze v lázních a na chodbách sociálky a netvoříme ostrůvky porozumění mezi jednotlivými diagnózami.

Když jsem perplex, skrývám věci, které se už skrýt nedají, a hledám jiné, které téměř nenacházím. Žít s diagnózou znamená neustále pátrat po nadhledu, grácii nebo něčem hezkém tam, kde nic takového není.  Třeba u doktora. Nic mi nedělal, nic mě nebolelo, nic mi nehrozilo, přesto jsem se rozklepala. Zvenku to vypadalo jako větší zimnice, zevnitř jako adrenalinová party. Všiml si toho a zeptal se: „Co je Vám?“ No, stává

„Nevystupuj, jdu za tebou,“ tlačím Nicole zpět do vagónu. Dvě holky jedou v pozdním odpoledni pobavit se s přáteli. Na tom by nebylo nic neobvyklého, jenže já špatně chodím a Nicole prakticky nevidí. Což v praxi znamená jediné: ve voze vniká špatně skrývaná panika.