Je sobota devět hodin ráno a my se skupinou vozíčkářů vyrazili autobusem z Kunratic. Ptáte se, kam nás zase vezou? Vydržte, vše se dozvíte… O hodinu později nás – vozíčkáře i s doprovodem – autobus vyplivl v Miličíně. Zde byl startovní bod nejkratší trasy, která činila „pouhých“ třináct kilometrů. Byla jen pro osoby s průkazem ZTP a ZTP/P a jejich doprovod. Dali nám mapy s trasou pochodu a políčkem na razítko kontrolního bodu. Pořád nevíte, kam

Je pátek odpoledne a já s přítelem čekám v čekárně u neuroložky, kam jsem byla objednána na půl třetí. Potřebuji od ní pouze vypsat a podat žádost o nový mechanický vozík. Jdu k ní však poprvé, protože můj stávající neurolog už ukončil praxi, proto jsem měla obavy, jak mě příjme. Můj vozík, který mám už čtrnáct let, mi totiž dosluhuje. Pár minut po půl třetí a nic se neděje… Najednou se dveře otevřou a my jsme vyzváni,

Jednou v pátek večer jsem vyrazila s přítelem do Divadla Na Jezerce. Bez obav, divadlo je wheelchair-friendly, tedy bezbariérové, včetně toalety, dokonce jsme platili snížené vstupné. Aniž by to byl náš záměr, představení mělo satirický nádech. Činohra byla o fiktivní talk show a jejím zákulisí. Její moderátor v ní poukazoval na principy demokracie, čímž chtěl vytvořit smysluplnou debatu, kde mají údajně všichni prostor vyjádřit svůj názor. A jak se to všechno

Je všední den, sedm hodin ráno, budík zvoní, zamáčknu ho a vtom slyším šramot klíčů v zámku. Dveře se otevřou a vchází dvojice asistentů, muž a žena. Cože, proč přišel muž, bleskne mi hlavou? Jsem snad tak těžká? Vždyť mám zvedák, tak na co je potřeba muž? Záhy zjistím, proč tu jsou dva. Asistent mužského pohlaví, říkejme mu pan P, je nováčkem, s ním přišla zkušená paní asistentka. Potřebují ho zaučit,

Koncem října jsme se vydali s divadelním souborem Už!, jehož jsem součástí, na festival integrované tvorby FESTin: postiženi uměním. A to my jsme, tudíž na něm samozřejmě nemůžeme chybět. 🙂 Konal se již osmý rok v Brně, v divadle Barka. A opravdu stál za to! Sešli jsme se na hlavním nádraží v Praze, měli jsme společně odjíždět do Brna kolem poledne. Ovšem to bychom nebyli my, kdyby se nám odjezd nezačal

„Špekounko, pojď!“ slyší od staršího bratra mladší 40kilová sestřička, když ji v náručí nese do vozíku nebo z něj vynáší. „Měla bys zhubnout!“ přidala se starší sestra. A jako by to nestačilo, rodiče přitakají: „Jestli se sebou nezačneš něco dělat, neunesu tě!“ utrousí táta. A máma tomu dá korunu: „Vždyť už vážíš víc než já!“  Najednou se rozednělo, sluníčko prosvítá přes zatažené žaluzie na okně do ložnice, uslyším tón budíku a s trhnutím

Na přelomu léta přijíždíme do jednoho penzionu ve Světlé nad Sázavou. Je trošku pošmourno. Všichni kolem mají společenský oděv a vše je vyzdobeno v bílém. Copak se tu bude asi konat? Že by nějaká oslava či snad zásnuby nebo rovnou svatba? Jelikož zásnuby už byly, je na řadě říci své ANO. Mysleli jste si, že vám něco uniklo a jde o nás? Zatím ne, na řadě je má sestřenice Karolína

Jak jsme doletěli do Turecka, už milí čtenáři víte z mého minulého sloupku, teď vám nabídnu další postřehy z této mimořádně zajímavé země. Během cesty neznámou tureckou krajinou jsme všude kolem viděli mnoho polí se skleníky, řidič nám sdělil, že v nich rostou banány a pomeranče. Cesta byla lemována také řadou palem. V dáli se tyčilo mohutné pohoří Taurus, které leží na jihu Turecka. Cesta se zdála nekonečná a na

Tak sbalit poslední věci. Zkontrolovat, zda je vše vypnuté, abychom nevyhořeli. Pak už jen zamknout, ať to zloději nemají tak lehké ☺. Euforie a adrenalin rychle stoupají a my můžeme vyrazit na Letiště Václava Havla v Praze. Hádáte, kam se chystáme? Možná se budete divit, ale rozhodli jsme s přítelem, mamkou a synovcem letět do nejbližší muslimské země, do Turecka. Byla to naše první společná dovolená v této sestavě. A přiznávám, měla jsem

Nedávno jsme se s přítelem vydali na zámek do Mníšku pod Brdy, přidala se k nám i moje máma. Původně jsem chtěla naplánovat cestu vlakem, bohužel jsem však zjistila, že železniční stanice není vhodná pro vozíčkáře. Nakonec jsme tedy jeli nízkopodlažním autobusem, což byla komfortnější a rychlejší alternativa. Do Mníšku nám to trvalo necelou hodinu.  Když jsme po poledni dorazili do městečka, celí hladoví jsme šli na oběd do jedné